O Víně

Vídával jsem se s Jirkou Šebelou, zakladatelem kounického vinařství Dva duby, víc, ale už je to dávno. Sledoval jsem jeho evoluci, postupnou přeměnu prostor bývalé škrobárny, poslouchal fascinovaně jeho názory, vždy podložené empirickou zkušeností a tolik odlehlé od v místě běžné dědičné rutiny zdeformované kompromisy vedenými neviditelnou rukou cynického trhu. Nakoupil jsem pár lahví do archivu, něco i dostal.

A když přišel ten správný čas ty lahve otevřít, vždycky to bylo vytržení, výhled do jiný dimenze. Snažil jsem se mu hned zatepla vzdát hold nějakou smskou, ale není to vůbec lehký, Jirka na vás (nebo minimálně na mě) klade vysoký nároky i z hlediska toho, jak o jeho vínech mluvíte. Zapomeňte na běžný popisy ohledně délky, plnosti nebo přirovnávání k ovoci. To chápu. Ovoce ve víně je kýč. A velká vína rozhodně neznamenají, že je tam něčeho nejvíc. Formulací, že jsem překvapen, že moravské červené dokáže být v tak skvělé kondici i po osmi letech, jsem ho skoro urazil. Co na tom, že byla podložená poměrně tristními snahami v minulosti česká a moravská vína archivovat. Když jsem Vox in excelso 2015 po deseti letech v ultimátní sklenici Riedel Sommelier Grand Cru Bordeaux přirovnal k Haut Brionu, urazil se znovu. Bordeaux nemá rád. Ale já jsem se neurazil, bral jsem to jako výzvu k tomu, abych posunul způsob, kterým se dá o takových vínech psát. 

Asi aby mi ten Haut Brion rozmluvil (ze sklenek, do kterých nalévá on, to víno opravdu vypadá odlišně), pozval mě do Kounic, na vertikálu. Dlouhou vertikálu. Včetně ročníků, které se rozhodl radši neprovádat (a i ta stála za to!). Příjemnou. Ležérně se vinoucí, kde vám nic ani on, ani ta vína nevnucují. Není tam úzkost, tenze, jen zvláštní ticho a sebevědomý klid. 

Teď si možná budete připadat trochu podvedený, protože nějakým zvláštním řízením osudu se mi ten papírek s poznámkami ztratil a mobil, na který jsem ten večer fotil, se po návratu rozbil. Ale vlastně je to nakonec asi dobře. Kdo má rád klasiku s víc podrobnosti, odkazuji ho na o jedenáct let starší článek. Když jsem dlouhé hodiny přemýšlel nad tím, jak kouzlo těch vín popsat lépe, blížil jsem se k tomu už z jiné strany, ale nakonec zasáhla opět „náhoda“ a znovuobjevil jsem už vlastně zapomenutý email, kterým jsem Jirkovi děkoval za večer s jeho Vox silentium 2015:

„…Tak snad jen, že to je mimořádná věc, která mě dostala stejně jako archivní kusy od Leroy. Přemýšlel jsem, jak to nějak blíž popsat, abych neskončil zase jako patolog. Tak třeba takhle:

Mlha

...je země porostlá keři a mlhou, jíž procházejí

zvířata s rozsvícenými svícny místo paroží -

to je na půlnoční straně - projdeš skrze švestkovou zahradu

a tam za zdí... tam za zdí je opět mlha...

(Ivan Wernisch: "Zimohrádek)"