O Víně

Jihozápad Francie je fascinující vinařský region (viz mapka). Nejenže díky své rozlehlosti a mnohotvárnosti nabízí vína všech barev a typů, ale také se zde pěstuje mnoho autochtonních odrůd, které se jinde v Evropě vyskytují minimálně nebo vůbec. Z modrých odrůd jsou nejznámější Tannat a Malbec, dále lze zmínit Négrette, Fer servadou, Duras, Abouriou aj. Stejně exoticky zní uchu Středoevropana názvy bílých odrůd jako Len de l'El, Mauzac nebo právě Petit Manseng (viz např. článek na Wikipedii s četnými dalšími odkazy).

Severně od města Pau se nachází podoblast Madiran, která je proslavena svými hutnými tříselnatými červenými víny, především na bázi odrůdy Tannat, s níž se mohou míchat Cabernet Sauvignon nebo Cabernet franc. Tato vína nesou označení "Madiran AOC". Vinice, z nichž hrozny pocházejí, mají plochu necelých 1300 ha. Na dalších asi 250 ha se zde pěstují bílé odrůdy, především Courbu, Petit Courbu, Petit Manseng, Gros Manseng, doplňkově pak Arruffiac a Sauvignon blanc. Z nich vyráběná sladká vína se označují jako "Pacherenc du Vic-Bilh AOC" (čti pašrenk dü vik bij), u suchých vín je název apelace doplněn ještě adjektivem "sec". To znamená, že - jak je u francouzského apelačního systému běžné - na přední etiketě nejsou použité odrůdy nikdy uvedeny, mohou (ale také nemusí) být zmíněny na etiketě zadní.

Krkolomné jméno apelace pochází z místního (gaskoňského) nářečí, kde "bi de bits pacherads" znamená "víno z révy pěstované na tyčkách", tzn. na vysokém vedení. To se v podhůří Pyrenejí - na rozdíl od většiny francouzských vinařských oblastí - používá dodnes, neboť lépe chrání vinice před přízemními mrazíky na jaře (viz foto). "Vic-Bilh" je pak jméno malého historického regionu, který se rozkládal v severním sousedství města Pau.

Výroba sladkých vín v oblasti má celkem dlouhou tradici, datuje se nejpozději od raného novověku, podobně jako v sousední podoblasti Jurançon. Z roku 1745 pochází edikt, který zakazoval sklízet hrozny před 4. listopadem. Epidemie mšičky révokazu v 19. století přinesla úpadek místního vinařství. Ačkoliv samotná apelace Pacherenc du Vic-Bilh vznikla v roce 1948, výroba sladkých vín byla ve větším měřítku obnovena až v 80. letech 20. století, mj. díky iniciativě vinařského družstva v Saint-Mont. Jako o "pozdních sběrech" ("vendanges tardives"), které slouží k výrobě sladkých vín, se zde hovoří o hroznech sklizených po polovině listopadu, ale občas se zadaří sklizeň až koncem prosince. Takové hrozny během podzimu prodělávají proces sesychání bobulí přímo na keři, což se označuje jako "passerillage". V hroznech, které v této době již nejsou keřem vyživovány, dochází nejen ke koncentraci cukrů, ale také k vytváření složitých chemických látek, které obohacují chuť vína o zajímavé nuance. Svůj vliv v tom sehrává i chladné počasí, takže výsledek je jiný než v případě hroznů sklizených např. během normální sklizně a následně sušených na slámě apod. (píše Chris Kissack alias winedoctor). Další zdroj (Wikipedia) dolňuje, že v průběhu passerillage se postupně snižuje obsah kyselin, zatímco v hroznech sušených na výrobu slámového vína dochází ke koncentraci cukrů i kyselin. Nicméně to rozhodně neznamená, že by sladký Pacherenc byl nějaké "lepidlo" bez kyselin, jak ostatně uvidíme níže.

Klíčovou odrůdou k výrobě sladkého Pacherenc je Petit Manseng, ve Francii bývá řazena k nejušlechtilejším odrůdám, z nichž lze sladké víno dělat. Její hrozny jsou "řídké", tzn. s velkými mezerami mezi bobulemi, což umožňuje dobré provzdušnění a zabraňuje plísním (viz foto). Samotné bobule jsou malé (odtud adjektivum "petit" v názvu) a s pevnou slupkou, takže i dlouhou passerillage přečkají bez problémů. Petit Manseng přirozeně dosahuje nízkých výnosů, který se u pozdních sklizní pohybuje někde kolem 15 hl/ha.

Teď již k výrobci degustovaného vína. Není jím nikdo jiný než Alain Brumont (web), ambiciózní vizionář a workoholik, který se zasloužil o zásadní pozvednutí úrovně madiranského vinařství. Do 80. let v této podoblasti dominovala tvrdá červená vína spíše "selského střihu", která byla ve zbytku Francie takřka neznámá, o exportu ani nemluvě. Alain Brumont zdědil v roce 1979 od otce Château Bouscassé (čti bukasé) se 17 ha vinic a hned se dal do práce - začal vyhledávat nejlepší vinice v okolí (už následujícího roku koupil dnes světoznámé Château Montus), zaměřil se na zkvalitnění pěstování odrůdy Tannat, u níž jako první zavedl školení v nových barikových sudech apod. Do dnešní doby se mu podařilo rozšířit své impérium na 300 ha vinic, víno vyváží do 40 zemí po celém světě. Jeho portfolio zahrnuje širokou škálu červených vín od levnějších na každodenní pití po špičková vína, která mohou zrát do krásy několik desetiletí a nemusí se obávat srovnání s mnoha grand cru classé z Bordeaux.

V podstatně menším měřítku vyrábí Brumont také bílá vína. Suchý Pacherenc, což je v jeho případě odrůdové Petit Courbu, se lahvuje pod názvy Jardins de Bouscassé a Montus blanc (k němu viz článek na blogu Jižní svah). Sladký Pacherenc produkuje pouze v Château Bouscassé, na jeho výrobu slouží čistě Petit Manseng. V ideálních ročnících rozlišuje tři cuvée, v nichž vinifikuje hrozny posbírané v jednotlivých obdobích podzimu. Tato vína jsou pojmenována podle tří měsíců republikánského kalendáře, který byl zaveden po Francouzské revoluci v září roku 1792. V cuvée "Vendémiaire" jsou hrozny sbírané v říjnu (víno mívá kolem 70-80 g/l zbytkového cukru), "Brumaire" je listopadová sklizeň (100-130 g/l cukru) a jako "Frimaire" se označuje víno z hroznů sklizených až v prosinci, samozřejmě pokud to podmínky dovolí (130-150 g/l zbytkového cukru).

Cuvée Les Larmes Célestes, což znamená "nebeské slzy", aktuálně na webu vinařství nefiguruje, i když - kromě ročníku 2004 - bylo vyrobeno i v letech 2005, 2006 a 2010. Důvodem byla skutečnost, že v těchto ročnících neměly jednotlivé dílčí sklizně takovou kvalitu, aby je byl majitel ochoten dodat na trh pod třemi uvedenými jmény, proto je raději smíchal dohromady. Tak vzniklo i cuvée Les Larmes Célestes 2004, které je 100 % Petit Manseng (zatímco u jiných ročníků někteří obchodníci uvádějí, že obsahují i nezanedbatelnou příměs odrůdy Gros Manseng). I tak ale musím předeslat, že výsledek je velmi slušný, takže bych byl velmi zvědavý, jak vypadají Brumontovy slaďáky z opravdu dobrého ročníku.

Půllitrová lahev z průsvitného skla, lisovaný korek. Pěkná zlatavá barva, ale ne tak sytá jako třeba u většiny sauternských vín. Komplexní vůně, spíše středně intenzivní, nejvíce připomíná med a exotické ovoce, ale výčet ingrediencí do ovocného salátu ode mě nečekejte :-) . Chuť poměrně plná, sladká, ale ne nějak přehnaně (osobně bych snesl i o něco vyšší množství zbytkového cukru), současně velmi živá a šťavnatá díky poctivým kyselinkám. Ty byly zvláště po otevření lahve celkem zřetelné (měl jsem skoro pocit, že mi kyseliny dělají povlak na zubech), cukry a kyseliny působily lehce nespojitě, nešlo ale o žádný vážnější nedostatek. Víno bylo od začátku ďábelsky dobře pitelné, takže jsem se musel krotit, aby vůbec ještě něco zbylo na později. Pomohlo mu provzdušnění, druhý a třetí den se cukry i kyselinky více sladily, i když svěžest si víno nadále podrželo. Podle zadní etikety bylo školeno v barikových sudech (jejich stáří není uvedeno), a to po dobu 15-18 měsíců, ale jejich vliv v chuti jsem vůbec nenašel. Dochuť je dlouhá, komplexní a harmonická. Samozřejmě všechno je relativní, kdo pije každý den po večeři Château d'Yquem, tak by asi zdaleka tak nadšený jako já nebyl :-) .

Také jsem měl tendenci tento Pacherenc se slaďáky z Bordeaux porovnávat, to by ale nebylo úplně fér, Sauternes a spol. jsou přece jen trochu jiná "váhová kategorie", už jen proto, že většinou bývají podstatně dražší. Také vznikají působením ušlechtilé plísně, mívají více alkoholu (klasicky 14 % vol.), takže Francouzi je označují jako "liquoreux", zatímco u tohoto vína je na etiketě označení "moelleux", čemuž by odpovídal i nižší alkohol (12,5 % vol.). Mimochodem se mi nepodařilo nikde dohledat, jestli existuje přesná hraniční hodnota zbytkového cukru, po níž se víno už neoznačuje jako "moelleux", ale jako "liquoreux". Velmi strohý údaj na Wikipedii (bez uvedení zdroje) klade tuto hranici k 50 g/l zbytkového cukru, ale neřekl bych, že jde o nějaký "oficiální" předpis. Spíše tipuji, že "můj" Pacherenc měl obsah zbytkového cukru o dost vyšší, klidně i 80 g/l a více. Nelze vyloučit, že zrovna Alain Brumont má hraniční hodnotu posunutou zřetelně výše - možná není bez významu, že jako "grand liquoreux" označuje až svoje "prosincové" cuvée, tedy Frimaire.

Lahev jsem koupil za 8 € v německém internetovém obchodě Lars Mees Wein & Spirituosen, který se specializuje na vína z jihozápadní Francie a který můžu s klidným svědomím doporučit (bez problémů posílají balíky i do ČR, navíc poštovné není nijak extra drahé).

Celkově hodnotím Les Larmes Célestes 2004 jako velmi dobré víno, které vzhledem k ceně nabízí překvapivě mnoho. Myslím si, že díky své komplexitě a harmonii by s přehledem "strčilo do kapsy" množství moravských sladkých vín, která jsou navíc podstatně dražší (i několikanásobně), ale to berte jako můj čistě osobní názor.