O Víně

Podle plánu jsme měli cestou do Burgund udělat malou zajížďku do kraje Jura, jen tak prolétnout, nafotit Château Chalon a pokračovat. Nabrali jsme ale zpoždění a hrozilo, že by nám zavřeli vinotéku v Nuits a místo noclehu by se hledalo za soumraku, navíc přecházela studená fronta s deštěm, takže jsme toto odložili na cestu zpět. Mimochodem nevím, jestli všechny plánovače tras, ale mnou testované viamichelin.com mne tvrdošíjně posílalo oklikou po dálnici z Dôle, i když selský rozum viděl, že nejkratší je odbočit z dálnice už u Besançonu. I trasování praporky se systém vzpíral a vymýšlel krkolomné kombinace. Nakonec jsme tedy v šest vyjeli z Prahy a v půl čtvrté sjížděli v Beaune. Neodolal jsem a projel se vinicemi od Puligny-Montrachet až do Nuits-St.-Georges, vinice už byly pořezané, jen se místy pálily letorosty a vázaly tažně. Přes deště cestou nás Burgundsko přivítalo jarním sluncem a rozkvétajícími keři (to jen až zase někdo bude tvrdit, jak je Morava klimaticky nastejno s Burgundskem - v Praze kvetly v tu dobu maximálně zlaté deště).

Ve vinotéce v Nuits (http://www.cavon.com/) ač obsluha nevěděla, co dřív (asiaté a Italové se tam střídali jak na běžícím pásu), přesto se na všechny strany usmívali a ochotně plnili i ta nejkomplikovanější přání - třeba má lahev se měla objednat předem, ale nevadí, dovezou mi ji zítra, není problém, nechtěli ani zálohu. Vyrazili jsme do kopců hledat naše rezervované ubytování. Už webovky (http://www.valdevergy.com/) vypadaly jako ráj určený k svatebním cestám, ale realita k tomu též neměla daleko. A když jsme si vyšlápli do nedaleké vesničky na večeři, sympatický číšník nám dělal pomyšlení, snášel domácí terrinky, lokální vína a destiláty a zažehl crème brûlée, fakt jsem uvažoval o tom, jak by se tu nechalo usídlit natrvalo.

Druhý den nás čekala série čtyř degustací. Samozřejmě je to takové, jaké si to uděláte. Můžete dát degustaci jen jednu nebo dvě a ležérně korzovat od stolku ke stolku, klábosit s vinaři, přiopít se. Anebo napůl zešílet z možností, které tato unikátní akce přináší, tedy ochutnat lahve vinařů, které byste po lahvi sháněl a degustoval léta nehledě na malé jmění, které by při tom člověk rozprášil. Pokud to tedy pojmete jako rychlý exkurs toho, jak se zorientovat v množství apelací, cru a vinařství a kam pak efektivněji nasměrovat své nákupy, pak dopadnete jako já: strávíte několik večerů před odjezdem studiem a sháněním referencí, abyste vyselektoval z množství vinařů to nejcennější a nejzajímavější, vyrobil si malý tahák s vypsanými víny, které prostě nesmíte minout, a pak se snažíte opravdu z toho neminout nic, pospícháte, snažíte se protlačit, plivete, odléváte, zapisujete, je to všechno trochu uhoněné, ke konci už trochu umdléváte, ačkoliv jste prakticky nic nepolkl, ale zase se pak můžete doma kochat poznámkami a vytřídit si svůj vlastní pantheon toho, co vám z Burgundska přijde na vlastní sliznice opravdu to nejlepší nebo aspoň potenciálně nejvíce hodné další pozornosti. Ale třeba Honza Čeřovský to pojal úplně opačně: než aby se tlačil u stolků top class vinařů s dalšími deseti lačnými obdivovateli, raději zkoušel poněkud opuštěnější stolky vinařů v encyklopediích skoro nezmiňovaných, kteří se mu o to více vděčně věnovali. Uznávám, že to má nezanedbatelné přednosti, ale... já bych si prostě vyčítal léta, že jsem neochutnal Cathiarda, Richebourgy, Musigny, Clos de Tart...

Když si tedy projdu svých nějakých sto dvacet plus degustačních poznámek, co z toho stojí za zmínku:

Clos St. Denis měl nejpropracovanější Domaine Arlaud a Domaine Bertagna (jejich styl se zase po změně hlavního enologa posunul opět o dost výše; do Čech je dováženo - to má mé doporučení!)

Clos de Tart je samozřejmě třída, majestát, ale mému srdci bližší možná je úplně jiný (měkčí, odlehčený, ale o to ladnější) styl Clos des Lambrays. Uvážím-li ještě nepoměr cen obého, měl bych u nákupu jasno. Ovšem překvapivým objevem pro mne bylo Morey-St.-Denis „Clos des Rosiers", což je monopole Domaine Chantal Remy. Tahle vinice totiž nejen s Clos des Lambrays sousedí, ale stylově je mu i dost podobné. A předpokládám, že bude za jiné peníze. Co si matně uvědomuji, tak do Čech vozil Zlatko Míčka. Musím prohledat staré maily, jestli tohle zrovna.

Z Chambolle Premier Cru terroirů mi asi nejvíc sedí La Combe d´Orveau. To najdete nad Clos de Vougeotem, taková mělčí prohlubeň oddělující Le Musigny od Grands Echézeaux.  Je to vesměs dost divoké neučesanější víno, něco takového jsem přesně hledal. Ceny v porovnání s věhlasnějšími, o dost příznivější.

Některé zkušenosti s kultovními vinaři byly cenné v tom, že jejich styl se nějak nekryje s mými preferencemi, takže ze svých snů mohu poškrtat třeba Domaine Dujac, Felettig, Bruno Clair a jiné.

Na druhou stranu... takový poněkud horrorově tajemný a zlověstně temný styl Fougeray de Beauclair, fakt stojí za to - a chutnal jsem je na různých místech. Stejně tak překvapilo Domaine Anne et Hervé Sigaut, ale tam jsem chutnal jen jedno víno (Chambolle - Fuées), takže to je jen na příště, co musím prověřit opakovaně. Taupenot-Merme - jejich styl mi taky dost vyhovuje - vína, nad kterými si můžete lámat hlavu celý večer. A Alain Hudelot-Noellat - to zas není papírově první liga, chutnal jsem to jen z povinnosti, ale dostalo mě to! Vosne „Beaumonts", řadil bych téměř za Le Musigny - magické víno!

A opět jsem zažil nesmírné souznění s víny od Alberta Bichota. To Echézeaux... elegance, která strčila tentokrát do kapsy i ikonické Les Malconsorts.

Kdo nemá rád koše ovoce ve vínech a raději minerálnější složku, zkoušel jsem třeba opakovaně Les Cras (což dle encyklopedie bývá záruka minerality prakticky bez ohledu na vesnici, z které pochází) z Chambolle - ano funguje to, většinou, když nenarazíte na vinaře, který se rozhodne tam to ovoce natlačit za každou cenu.

Bonnes Mares jsem zatím chutnal jen mladé - a to je tak tříslovinně nepřístupná záležitost asi jako Pommard. S výjimkou vinařů jako Domaine de la Vougeraie, jejichž styl je takový výrazně aromatický a poněkud žensky přátelský - tam je i mladé Bonnes Mares docela zásadní zážitek. Ale jinak, nemohu si pomoc i, přes počáteční nadšení touto biodynamickou doménou mi některá jejich vína přijdou až přehnaná, zbytečně kýčovitě „přibarvená".

Chtěl jsem velmi ochutnat Chambolle 1er Cru „Les Borniques", protože sousedí s legendární Les Musigny Grand Cru. Kupodivu je víno odtud těžko sehnatelné, na degustaci ho měl jen Fréderic Magnien (a ten je obecně dost drahý na to, že hrozny nakupuje). Tak... jsem to zkusil, 2009 je opravdu až nenávistné víno, přesto fascinovaně zíráte na něco, co ve vás dokázalo vzbudit takovou emoci.

Ovšem asi nejlepší víno celého dne naprosto bez debaty bylo Musigny Grand Cru 2010 od Domaine Drouhin. Tohle je skutečně životní zážitek podle kterého pak překalibrujete všechno, co jste z pinotu noir do té doby pili. Pamatuji, jak jsem před čtyřmi lety chutnal, bez nějakých větších očekávání (spíš: Hele, Musigny jsem ještě nepil) ročník 2006 - dodnes na to vzpomínám, to ohromení jak v tom filmu Ratatouille klíčová scéna. Drouhin se do Čech dováží, Musigny jsem dotazoval, trochu posměšně po mně chtěli aspoň půl kartonu, což je samozřejmě při astronomické ceně pro mne nereálné. Ale mluvil jsem před dvěma lety na Grands Jours s jejich sales managerkou, což je shodou okolností původem Češka. Sice mi nikdy pak už neodpověděla na mail, ale snad důsledkem našeho rozhovoru bylo, že se Le Musigny následující rok objevilo v mém mailu jako en primeur nabídka. Byl jsem ale v tu dobu dost na mizině, takže jsem to nechal plavat - teď si rvu vlasy. Je to opravdu hodně peněz, ale v porovnání s Romanée-Conti, když prostě nevěřím, že Romanée-Conti je dvacetkrát lepší...

Od Drouhina další zážitek na další štaci bylo Vosne-Romanée 1er Cru „Les Petits Monts" (což je shodou okolností právě v kopci nad Romanée-Conti, ale v Burgundsku je takováto domnělá blízkost dost ošidná - nedbejte moc na podobné reklamní řeči). Drouhin je po opakovaných zkušenostech pro mne synonymum drobnokresebného detailu ve vínech. Jejich vína jsou jak mědirytinové tisky.

Začínám být neobjektivně úchylný na rodinu Grosů (tedy Francouzů!!) až na Michela Grose, který mi přijde moc moderní, mi prostě jejich vína ladí. Ačkoliv teoreticky by neměla - přeci jen k přirozenému vinařství to má daleko - kvasí dost rychle, selektovanými kvasinkami (byť selektovanými z Grand Cru vinic), filtrují i čiří. Je v tom určitá elegance pro mne a zároveň i trochu rebelství a svéhlavosti.

Podobně nekriticky jsem propadl Domaine Comte Liger-Belair (taky už biodynamici, 18 měsíců v nových sudech bez přetáčení). Jejich vína byla... výrazná, ale rozhodně ne prvoplánově, taknějak samozřejmě originální.

Zajímavým objevem byl Paul Misset, kdo by to do něj řekl, věhlasem rozhodně o třídu za výše zmíněnými, přesto u mne podobné body. To samé Domaine Robert Sirugue.

Ze všech možných Mugneretů nejzajímavější ten ovládaný teď ženami: Domaine Georges Mugneret-Gibourg. I dámy v nejlepším věku dokáží vykouzlit svébytnou rafinovanost.

Městečko Gevrey-Chambertin a jeho vína přijímám dosud s určitými výhradami, ale jestli tedy už něco stálo odsud za to, pak věci od Bouchard Père et Fils (taktéž sem dovážený, ale dovozce si je zřejmě vědom, že ta vína jsou špičková, i když část hroznů nakupují - ceny tomu, bohužel, odpovídají). A věci od Chanson Père et Fils (vozí se též, ale spíš levnější věci a po kartonech se prodávají). A Pierre Damoy. I ten má dovozce, dovozce ten vozí i Chambertiny, ale zkuste je od něj dostat, asi byste museli klečet na kolenou. A to samé lze říci i o dovozu Domaine Trapet et Fils.

Mazis-Chambertin 2009 od Harmand-Geoffroy bylo pro mne asi nejlepším vínem z Gevrey. (A pozor! Jak jsem přijel, koukám, je to nový dovozce Burgundského - a mimo jiné lahůdky přivezl i právě toto víno). A moc pěkný byl i Gevrey-Chambertin 1er Cru „Bel Air" od Tapuenot-Merme - přeci jen sousedství s Chambertinem této poloze něco ze své velikosti dalo.

Degustace vín z Nuits-St. Georges bývá často testem odolnosti samotného degustátora. Mladá vína bývají typicky velmi taninem prorostlá, takže máte pocit, že vám ty třísloviny obalují jazyk a bude těžké to smýt. Ale naštěstí to není úplně vždy, někteří vinaři dokážou toto odít do zajímavého šatu sofistikované ovocitosti. A staré ročníky, kterých na této degustaci bývá pro srovnání docela mnoho (a díky za to) zase neznalé mohou zaskočit těmi ne zrovna obecně adorovanými tóny rozemleté cihly, antuky, uhelného mouru, popela a až veřejné skládky. Sice jsme tuto degustaci nechali až úplně nakonec, takže řada věcí už byla vypitá a nahrazená něčím jiným, ale i tak se nechalo srovnat ze stejných poloh víno z ročníku 2010 vedle ročníku 2002, 2000 nebo 1999, nejstarší kus, myslím, byl z roku 1978. Ze stařečků mne nejvíc okouzlil Clos des Argilières 1995 od Domaine R. Dubois - snad že s ním uměli pracovat a podávali ho zdekantované z karafy, tak se smetiště nekonalo.

Už před lety mne dostalo a znovu to potvrdilo Domaine de l´Arlot. Byť to patří nějaké pojišťovně, jejich Clos de l´Arlot je nejen impozantní vinice vzhledem, ale i víno (červené i bílé) mi svou lahodností hodně vyhovuje.

Château de Premeaux se mi líbilo, Robert Chevillon ukázal, že do top vinařů obce právem patří.

Z mnou nejvíce prověřovaných Les Damodes (to je poloha sousedící s Vosne-Romanée, kde už tato blízkost poněkud oslabuje to, co je typické pro Nuits St.-Georges) nejvíce sedlo od Domaine Lecheneaut - dokonce to ani nebylo Premier Cru, jen village z vyšších poloh svahu.

Hodně mi bavil styl Domaine Remoriquet, taky poněkud temnější.

Je téměř povinností se vyjadřovat k ročníkům, ano, ročník dělá hodně, na druhou stranu, když si správně zvolíte vám vyhovujícího spolehlivého vinaře a u něj nějakou obzvlášť vzrušující vinici, tak už je skoro jedno, v jakém ročníku to koupíte, jasně, budou se ty ročníky lišit, ale to je dobře, to je na tom to dobrodružství, že to bude pokaždé jinak krásné. Na ročnících je asi nejzásadnější, který zraje rychleji a naopak. Takže nula devítky mi přišly takové přívětivé, přístupné, tam asi vesměs nezklamou i když se otevřou o něco dříve. Desítky jako mladé mohou vypadat roztodivně - to je asi opravdu klasický ročník k delšímu uložení do archivu. Ale to jsou opravdu už hodně generalizující soudy, jistě to bude mít celou řadu výjimek.

Cestou zpět jsme to opravdu střihli do Jury - a stálo to za to! Kopečková krajina kolem Château Chalon je tak kouzelná, až začnou hlodat kacířské myšlenky, jestli to tam není hezčí než v Burgundsku. A Poligny je správné pitoreskní městečko. Luboš s Honzou hodně stáli o návštěvu hodně zajímavého Stéphana Tissota. Po delších peripetiích se poštěstilo aspoň prochutnat většinu jeho aktuálně nabízených vín v jeho obchůdku v centru Arbois. Vskutku impresivní, zajímavě strukturovaná vína a musím uznat,  že jejich poměr ceny k tomu, co předvádějí, je výrazně lepší než co v bílých nabízí Burgundsko.

Každá taková návštěva Francie je pro mne velkým svátkem a z energie, kterou mne to napumpuje, žiju pak hodně dlouho. Co vy? Máte nějaké své krajiny, kde se vám dýchá a žije svobodněji než ve zbytku světa?