O Víně

V lednu 2010 jsme měli na degustaci pana Vyskočila, který nám líčil jejich akci v Blatnici - putování po búdách. Rozhodli jsme se rozhodně nechybět, neboť nejen na internetu vypadalo vše velmi solidně. Původně jsme měli jet čtyři, jenže Petr měl hrozně moc práce a Míra slavil hrozně moc let od své maturity, takže jistí jsme byli jen já a Jarda. Míra za sebe sehnal náhradu, ovšem i ta z vážných pracovních důvodů odřekla, Jarda prodal auto, takže nakonec to vypadalo jen ve dvou a mých stříbrným šípem (krátká felda není nic moc na dlouhé tratě). Nakonec jsme jeli ve třech, zájem měla i kamarádka Helča, víno pije ráda, fotografuje, je esteticky silně nadstandardní a pracuje jako zdravotní sestra - to se vždycky hodí, takže jsme jí vzali.

Ubytování se také krapet zkomplikovalo. Původně jsme měli bydlet v Hroznové Lhotě, ovšem majitelka nám nakonec kvůli plné kapacitě dohodila svou známou v Žeravinách. Tento postup vysoce oceňuji, nemusí se dařit, ale problém se dá vždycky vyřešit. S paní Vařechovou jsme dohodli čas a místo srazu a nic nestálo v cestě naší cestě.

Vyrazili jsme v pátek v půl čtvrté, D1 opět nezklamala, tolik volů v krátkém časovém úseku, aby člověk pohledal. Neodradí je ani pohled na hromadnou havárii, pořád jezdí, jako trotlové.

Za Brnem jsme s Jardou začali přetřásat veselé historky, obvykle o tom, kde jsme se zdegustovali, ukazovali tato místa v krajině a mohutně přeháněli. Bavilo nás to až k Hodonínu, než jsme zjistili, že Helča už od Brna spí. V Hroznové Lhotě, kde má paní Vařechová bar, jsme přistáli okolo půl deváté a zamířili po přivítání do Žeravin - asi 2 kilometry.

Ubytování je skvělé, jedná se o přístavbu k rodinnému domu, perfektní zázemí, cena lidová, majitelé ochotní. Zájemci se mohou podívat na http://www.vilaalzbeta.cz/. Zde jsem zaparkoval šípa a byli jsme odvezeni zpět do Hroznové Lhoty, kde nás čekala páteční trénovací degustace.

Ve sklepě rodinného domku nás přivítal mladý muž, jinak sklepmistr velkého vinařství ve Strážnici. Vína, která jsme dostali, byla ovšem jen jeho, neboť vinaří i ve svém volném čase. Ze zhruba deseti vzorků nám nejvíce chutnalo Rulandské bílé 2009 ve výběru z hroznů, z kapacitních důvodů nám byla prodána pouze "petka". Nesmírně příjemný majitel nás moc potěšil ochotou i výkladem, degustace nás stála 30,- Kč na osobu a 60,- Kč za litr koupeného vína. A já pochopitelně nebudu takový pitomec, abych tomuto vinařství dělal reklamu :-)

V baru jsme povečeřeli a zamířili na ubytování, kde jsme ještě u výborného Sauvignonu poseděli s majiteli. Na Moravě mě vždy fascinuje, jak zde lidé nebrečí, nenadávají na politiku, daně a objektivní příčiny, pouze tvrdě makají. Domníval jsem se, že majitelé mají bar a ubytování na plný úvazek, to jsem se ovšem šeredně spletl. Paní Vařechová je učitelka, její manžel opravuje bagry. Za domem mají rybníček s nasazenými kapry, k tomu postavili srub, aby měli rybáři pohodlí. Všem tichým úchylům doporučuji!

V sobotu jsme zburcovali v půl osmé Helču, která má kvůli svému povolání krapet nabourané biologické hodiny a navíc by mohla ve spánku i reprezentovat, a vyrazili do baru na snídani. Pak nás dcera paní majitelky převezla do Blatnice a sama jela skládat zkoušku do Zlína, týkalo se to ekonomie.

Zde začíná popis akce. Na obecním úřadě jsme zaplatili 500,- Kč, v ceně byla sklínka, kapsička, přehledná mapka sklepů a 2 stokorunové kupony na nákup vína. Uvítal bych ještě knížečku s kontakty na všechny vinaře a tužku na poznámky, protože málo platné, stává se to běžným standardem a reklama prodává. To je má první a předposlední výtka k jinak můžu říci už předem perfektní akci.

Systém vstupného je můj oblíbený, tedy že za tyto peníze máte již vše v ceně. Peníze si nechává organizátor, vinařům proplácí kupony a vinař dále vydělává jen na prodaných lahvích.

Sklepů bylo 34 a všude (až na jedinou výjimku, kterou nebudu jmenovat) jsme se setkali s ochotou, množstvím vzorků a kvalitou. Zaměřili jsme se především na bílá vína aktuálního ročníku, který byl skvělý na cukry. Vinaři tak teď mají v zásadě jen dvě možnosti - velmi alkoholická, suchá vína nebo sladší, méně alkoholická. Osobně se domnívám, že volí spíše druhou možnost, vína jsou tak velice líbivá, ovšem po několika vzorcích se může dostavit pocit jisté fádnosti. Návštěvníků bylo asi 700, těžko říci jak pro organizátory, ovšem pro nás ideální. Všude dost času a místa na debatu s vinařem o jeho vínech a plánech.

Den vesele ubíhal, počasí bylo vyhovující, spíše chládek, občas přeprška, ale ve sklepech neprší. Coby známý močopud též oceňuji značnou koncentraci zařízení, kam i císař chodí pěšky, drobnost, ale potěší.

Odpoledne jsme udělali menší přestávku a zamířili do hospody, povzbudit naše hokejisty. Jarda fandil tak vehementně, že téměř přišel o hlas a jistě i díky němu jsme vyhráli.

Poté jsme zamířili ještě do druhé části sklepů, kde Helča mimo jiné uzmula recept na skvělou paštiku a Jarda začal slídit po vhodné slivovici, kterou slíbil přivést darem svému náčelníkovi (Jarda není indián, pouze pracuje ve státních službách).

Okolo sedmé večer jsme se přesunuli do sklepa pana Vyskočila, kde jsme ještě strávili asi hodinku, neboť bavil celou společnost a rozléval letošní vzorky.

Hláška večera: "Víte, čím je zajímavá odrůda veltlínské červené rané? Tato odrůda je zajímavá tím, že není vůbec ničím zajímavá..."

Okolo deváté si pro nás přijela paní ubytovatelka a po nezbytné večeři a vyprošťovacím pivu jsme zamířili do penzionu. Jarda padl za vlast, já s Helčou jsme ještě popíjeli rulandu z předchozího dne, ovšem krátce po půlnoci jsme to rovněž rozpustili.

Neděle byla ve znamení odjezdu. Jak už jsme se několikrát shodli, moravské víno má na nás zničující účinek. Místo, aby člověka bolela hlava, zvracel a prosil maminku, manželku nebo tchýni, že už nikdy pít nebude, tady má chuť ihned si dát něco dobrého a pokračovat. Bohužel jsem řídil, takže mně bylo toto privilegium odepřeno.

Rozloučili jsme se s paní Vařechovou, která mířila na svatbu, aby se poučila, jak se to dělá a hodlá si na to založit firmu (všimli jste si, kolik ta dáma zvládá profesí, klobouk dolů), a zamířili zpět do Blatnice.

To je má druhá, myslím zásadnější, výtka. Místní akci věnují spoustu času, ovšem v sobotu večer sklepy až na výjimky zavřou a v neděli se nedoboucháte. To je veliká marketingová chyba, protože do auta se vejde mnohem víc vína než do batohu. Navíc jim nikdo nebrání kupující zkasírovat už v sobotu a v neděli pak již jen vydávat.

Jarda si přišel pro objednanou slivovici, ovšem ta již byla vypita. Když už to vypadalo na zklamání, zjistili jsme, že naproti je otevřeno. Jarda bez problémů získal slivovici, já vzal pro kamaráda hruškovici (už není, padla ihned a byla prý moc dobrá).

Pokud bych měl brát nejlepší vinařství podle toho, kde jsem nakoupil, pak si pište:
♦ Vinařství MVDr. Milan Hanačík, krásný Ryzlink rýnský 2009 pozdní sběr a Cabernet Moravia 2008.
♦ Vinařství Kozumplík (pán s paštikou a slivovicí) - Chardonnay 2009 výběr z hroznů a ještě jedno překvapení.
♦ Stanislav Vyskočil, který pravidelně jezdí do Prahy a není problém od něj vzít cokoliv, všechno má dobré.

Putování po blatnických búdách je zdařilá, příjemná akce, která ať již předváděnými víny nebo precizní organizací stojí za pozornost. Uznávám, že sezóna se nám teprve rozbíhá a putování je něco jiného než výstava nebo veletrh, ovšem nemohu jinak - tohle pro mě byl zatím vrchol sezóny, pro určitou komornost a domácí atmosféru hodnotím výš než Velké Bílovice.

V pondělí po akci se mi stala legrační příhoda. V autě zpátky jsme si vyprávěli, že Ústí má sice sto tisíc obyvatel, ovšem každý tu zná každého. Je to pravda, ukázalo se totiž, že Jardův a můj otec spolu pracovali v jedné továrně.

Takže v pondělí, s lahví hruškovice pod křídlem, jsem zamířil ke kamarádovi do hospody. Ochutnali jsme hruškovici a nabídli vedle sedícímu cizímu pánovi. Po několika otázkách vyplynulo, že jeho syn byl také na Moravě a na hokeji ochraptěl. Modří už tuší, ano, byl to Jardův táta.

A takhle hezky a vesele nám celé to putování skončilo.