O Víně

18.01.2011 p.j. Aktivni: Ano Datum a cas publikace: 18.01.2011 07:07

Kýč jak bič (aneb Kýčem jak bičem?)

Otevřeme-li téma kýče, dostaneme se téměř okamžitě na tenký led. „Hroznej kýč!" se sice v kruhu blízkých lehce plácne, ovšem začnete-li pro tak rezolutní tvrzení hledat tzv. seriózní argumenty, zjistíte, že pojem kýče se pohybuje v nejasných hranicích a stává se tím značně kontroverzní záležitostí.

Samozřejmě nejsem první, komu přišlo zajímavé psát o kýči, napsalo se toho hodně, definic existuje nespočet, leckteré pro běžného čtenáře stěží srozumitelné. Diderotova tištěná encyklopedie v osmi svazcích, do které jsem bláhově investoval v době, kdy Wikipedia neměla ani stránku, to vidí třeba takto: „kýč - obecné označení pro podbízivý výtvarný projev většinou s minimální uměleckou hodnotou, charakteristický uplatněním všeobecně srozumitelných a na city diváka působících námětů; při vnímání kýče uchvacuje v prvé řadě nikoliv provedení (které je většinou co nejméně originální, aby bylo srozumitelné), ale samotné vybrané téma, vzbuzující jednoznačnou citovou odezvu (mladá dívka, plačící dítě apod.). Pojmově i fakticky odlišit kýč od umění není snadné, neboť kritéria, která je navzájem odlišují, bývají dobově i osobnostně podmíněna." Prostě je v tom zaklet jakýsi protimluv už v základu, neboť  jakmile se nad tím, že je něco kýč, shodne většina, jedná se o artefakt zpravidla už tak obludný, že se líbí jen málokomu... čímž ovšem uniká z rámce v tom, na čem se definice vzácně shodují: to jest kritérium masové obliby u lidu obecného. Osobně si myslím, že naprostá většina kýče se skrývá právě v té široké mlžné zóně, v níž je nesnadné a nejednoznačné rozlišit kýč od umění (ba hůře: od všednodenní přirozenosti) a ošemetnost kýče tkví právě v tomto: že jakmile někdo vzkřikne: „Hle, kýč!" téměř jistě se o tom dostane s někým jiným do sporu.

Debat o kýči si nejvíce zakusí odvětví, kde umění jest dle intelektuálních elit v oboru nejvyšší metou (alespoň v zemích považujících sebe za uchovavatele kultury). Ovšem i tam se zažije dost nesmiřitelného křiku, jestli jsou Troška, Viewegh nebo Saudek kýčotepci nebo ne. Jakmile se ovšem přeneseme do odvětví více komerčních, jako třeba zrovna víno, pak už úplně ztrácíme pevnou půdu pod nohama, protože definice kýče se nebezpečně přibližují definicím reklamy a marketingu. Ba co více: začneme-li zesměšňovat a zpochybňovat úhelný kámen kapitalistického systému, že totiž čím více se prodá co největšímu počtu lidí, tím lépe pro všechny, nabíháme si na zaťatou pěst s ještě větší prudkostí. Zkoušel jsem tohle konzultovat s nějakým profesionálem, nejlepší mi přišel oceňovaný reklamní textař Petr Stančík vlastnící donedávna alter ego v podobě uznávaného básníka Odilo Stradického ze Strdic. Snažil jsem se získat pohled zkušeného jak se světem nabízení za účelem prodeje masám, tak s výsostně uměleckou doménou výšin básnických. Dle něj kýč sám o sobě není ani špatný ani dobrý, záleží na okolnostech. Důležitá je shoda výrazu etikety s vínem, a nejlépe i s odrůdou a s naturelem vinaře samotného. Proto je dobře, když si etiketu vinař navrhuje sám nebo do toho profesionálním tvůrcům alespoň vydatně „kecá". Užitečnou vlastností kýčovité etikety třeba je, když upozorní na kýčovitě vyrobené víno, které by neuspělo u náročnějšího milovníka vína, ten se mu pak už obloukem vyhne. Ale víno si i tak najde svou srozumitelností mnoho těch, které uspokojí. „Jsem dalek vysmívání se lacinému lidovému zboží, v umění stejně jako ve víně. Kdyby všechno chutnalo jako Château Lafite-Rotschild, byla by to nuda. Důležitá je pestrost, hierarchie a přiměřenost... Starý dobrý (málem bych napsal i „poctivý") kýč je naprosto v pořádku. Tady platí přesně to, co v sexu: když to oba chtějí a neobtěžují s tím ostatní, je dovoleno cokoli."

Z jiného pohledu lze kýč nazírat takto: že totiž to kritérium neleží ani tak v tom, jak to celé vypadá, ale s jakým primárním úmyslem to bylo vytvořeno. Pokud tvůrce měl na mysli pouze to, aby se zalíbil co největšímu počtu lidí, kýč to je. Pokud tím měl na mysli i něco jiného, pak nikoliv (opravdu doporučuji přečíst celou tu argumentaci zde). Tenhle úhel pohledu se mi dost líbí, byť ani toto konflikt mezi tím, jestli lze pokládat za mravné prodat něčeho co nejvíc za každou cenu, neřeší. Kýči navíc často podsunován atribut odfláklosti - nic snadnějšího než kýči vyhradit místo jen na pouťových stáncích. Jenomže technická dokonalost provedení s tím nemá nic společného a obviněný kýčem se s ní marně ohání. Existuje mnoho fascinujících hlubokých děl vytvořených během chvíle jedním či několika tahy, a taky mnohaleté makačky, u kterých osobně by se mi to trojpísmenné slůvko dralo na jazyk (taková Muchova Slovanská epopej - jestli jste ji viděli naživo...).

Taktéž je často dáváno rovnítko mezi ornament a kýč („Ornament je zločin." Adolf Loos). Proto si třeba secese už za své největší prosperity vysloužila nálepku pokleslého umění, o užitečnosti různých rádobyfolklórních prvků na všem, co souvisí s vínem, lze též diskutovat. Ve skutečnosti ale možná kdyby se šlo podle naposledy zmíněného klíče, pak nemotorný ornament, o němž vesnický pantáta vinař z hloubi duše věří, že na jeho víno patří, protože má souvislost s místem, kde vyrůstal, je nařčený z kýčovitosti neprávem, na rozdíl od etikety vyšvihlé věhlasným designérským studiem podle posledních trendů, bylo-li hybnou silou při tvorbě pouze zalíbit se zadavateli, cílové skupině a kolegům v branži.

Ale: Je tedy líbivost, oč tu běží? (Mimochodem: reagovat na nařčení z kýče větou „Ale mně se to líbí.", mi přijde na dvojitého smajlíka). Ne, nemyslím si, že kvalitní může být jen to, co se líbí málokomu. Jak já tomu rozumím, kýč je jednoduchá linka k tomu vzbudit jednoduchou emoci u publika - platí to na etiketu, víno, a vlastně prakticky na cokoliv uměle vytvořené člověkem či jeho zásahem (tím je zároveň vyřčeno, co kýč nemůže být - to přirozené, co vzniklo samovolně, příroda, počasí, vesmír...). Ani snad nelze říci, zda je to nízké a primitivní a opovrženíhodné (byť pokud je za tím licoměrnost z někoho vyrazit víc peněz, skřípu trochu zuby, ač se za levičáka nepokládám). Asi je nám z nějaké animálně vnitřní příčiny potřeba kýče, jinak by nevznikal a setrvale nemetamorfoval po staletí. Je bláhové si myslet, že bychom ho snad mohli zakázat nebo vymýtit osvětou. Mně soukromě ale přijdou zajímavější významově složitější, mnohoznačnější, hravé a výsostně originální věci (vína, etikety, knihy...). Ovšem jen tam, kde instinktivně cítím, že bytostně vyvěrají z komplikované, originální nebo hravé osoby tvůrce, není totiž moc smutnějších podívaných než na to, když si někdo proti přirozenosti na složitost jen hraje, předstírá ji či okázale pěstuje. Na druhou stranu, někdy se tíha světa tak k nepřežití zdá, že porochnit se v nějakém tom kýči skýtá téměř stejně tetelivý požitek.

P.S.: Připravil jsem níže sérii konkrétních pojmů a odkazů ke konkrétním lahvím, které hloubavějším povahám s dostatkem času a klidu umožní projít si „duchovním cvičením" o kýči. Zahloubejme společně nad tím, zdali komu a co už přijde před či za hranicí, v mlžné zóně nebo v nebo tak i tak, dle náhledu a kritérií:
Müller-Thurgau
Pálava
Tramín
Dornfelder

Kterákoliv odrůda, jejíž dle současných měřítek „sprosté" vlastnosti je nutno povýšit a zušlechtit přezráním či školícími zásahy.

Více vůně, více chuti, víc plnosti.
http://www.grafika-web.cz/obalovy-design.html
http://www.novevinarstvi.cz/cuvee.php
http://www.templarske-sklepy.cz/index.php?pgtl=detail-vyrobku&pg=17&idzb=92964
http://www.vinobotur.cz/
http://www.marcuswines.com/
http://www.winedietrichstein.cz/bile-vino/18-sekt-dietrichstein-2008.html
http://www.mikrosvin.cz/dat/VINAŘSTVÍ_MIKROSVÍN_MIKULOV_Flower_line.pdf
http://www.cvz.cz/index.php?katalog-produktu?3
http://www.soaresekt.cz/cs/katalog-vyrobku/detske-nealkoholicke-sumive-napoje/robby-bubble.html

Počet příspěvků v diskuzi: 8  Vložit/Zobrazit příspěvek
Počet zobrazení článku: 6807x
Průměrná známka po 0 hodnoceních: -
 1    2    3    4    5  
J. 13.01.2011 19:23:53