O Víně

12.02.2015 Moll Aktivni: Ano Datum a cas publikace: 12.02.2015 07:00

Ochrana révy, díl 4 - eradikace

Možná snění, možná návod, jak nad chorobou vyhrát závod.

Moderní ochrana révy se díky stále hlubším znalostem životního cyklu révy i jejích chorob zaměřuje na citlivé detaily v životě patogenu a snaží se ho zasáhnout na nejzranitelnějším místě. Tím dosahuje nejvyšší účinnosti, při nejmenším vynaloženém úsilí. Prakticky to znamená, že se zaměřujeme obvykle na okamžik klíčení spory na listu a snažíme se narušit některou nutnou podmínku, pro úspěšné uhnízdění choroby v rostlině. Nebo dokonce i více podmínek, ale přišlo mi zajímavé, že jedné, zdánlivě zřejmé, se skoro všichni pečlivě vyhýbají. Všichni, až na těch pár praktiků, kteří vám ukáží koncem srpna vinohrad bez jediné poskvrnky, s tím, že použili jen tři postřiky na začátku sezóny. Tou vynechanou podmínkou, nutnou k vyklíčení spory a napadení révy chorobou, je přítomnost živé spory. Pokud tam ta spora vůbec není, nemá co klíčit a choroba propuknout nemůže. Tato podmínka časově předchází všechny ostatní způsoby ochrany révy, a proto je, podle mého názoru, velmi důležitou, nebo dokonce zcela zásadní. Měli bychom se jí proto věnovat, ale zatím nikde jsem to nezaznamenal a tak se to pokusím napravit.
Z Wikipedie si dovolím citovat:
"Eradikace znamená z lékařského pohledu úplné vymýcení choroby včetně jejího původce z populace. Může být na lokální nebo globální úrovni. Pro většinu závažnějších infekčních onemocnění lidí a zvířat jsou vypracovány eradikační programy, jež představují soubor dlouhodobě plánovaných opatření vedoucích k vymýcení dané choroby v populaci."
 Vinaři nejsou lékaři, ale houbové choroby jsou také choroby a není žádný důvod neléčit je už osvědčenými postupy. Z našeho hlediska by se tedy jednalo o zničení choroby včetně jejího původce ve všech jeho životních stádiích, to znamená nejen aktivní mycelium, ale i spory a jiné formy těchto plísní, a to takovým způsobem, že se na révě neobjeví nejen příští rok, ale už nikdy. Jistě uznáte, že není lepší způsob ochrany. Po úspěšné globální eradikaci můžete ukončit všechna ochranná opatření, která jsou často velmi nákladná. Škody způsobené chorobou se redukují na cenu archivace starých učebnic, ve kterých se o chorobě ještě psalo a nějaký symbolický monitoring. Svět, ve kterém by nebyla peronospora a oidium, by byl určitě příjemnější místo pro život a réva by plodila i těm méně pečlivým vinohradníkům. A u těch pečlivých by se mohla soustředit na kvalitu hrozna a budoucího vína, a ne na nějaké plísně. Hrozno by bylo zdravé, ekologicky čisté, často i kvalitnější, bylo by i levnější a bylo by ho víc! Ale vraťme se do reality a připomeňme si, že ani celá lékařská věda a obrovské sumy peněz, které zdravotnictví polyká, zatím nedokázalo prodloužit seznam chorob prohlášených za globálně eradikované na víc než dvě položky. Jsou to pravé neštovice a mor skotu. Letopočty 1980 a 2011, kdy k těmto vyhlášením došlo, nám dávají doufat, že časem se tento seznam prodlouží, ale choroby révy, které nás prozatím trápí, na něm hned jen tak nebudou.
Snažit se eradikovat plíseň šedou, která je rozptýlena všude kolem nás v míře víc než hojné, by bylo dost naivní, na to nemáme prostředky. Zbavit se jí, jde prakticky jen celkovou desinfekcí. Navíc její místo v ekosystému je pevné a velmi důležité, kdo ví, co by ji nahradilo a jaké strašné škody by tím vznikly, takže od této myšlenky se držme raději dál. Plíseň šedou do žádného plánu eradikace zahrnovat nechci, žili jsme s ní dlouho a bude tu ještě dlouho po nás. Ani peronosporu a oidium nemám ambice eradikovat na severoamerickém kontinentu, kde jsou rozptýleny v lesích na divoce rostoucích rostlinách. Nenavádím tedy k eradikaci globální, celosvětové, musíme být skromnější a spokojit se s cílem menším, dosáhnout eradikace lokální. Náš cíl je zdravý vinohrad! A to ten náš, jinde ať si s révou klidně pěstují i plísně. Proti jiným chorobám tuto taktiku používáme i za cenu velkých obětí, likvidujeme celé keře zasažené stolburem, dřevokaznými houbami i virovými chorobami, kvůli révokazu se vyklučily celé vinohrady. Proč se tedy nepoučit a nepokusit se alespoň částečně tuto taktiku použít i proti peronospoře a oidiu?
Lokální eradikace není až tak výhodná, jako globální, vyžaduje karanténní opatření, které by umožnili po ekonomicky významnou dobu udržet vinohrad bez chorob, třebas i jen dočasně. Pokud bude nákaza v okolí, dříve nebo později se na vinohrad zase dostane, otázka je jen kdy. Za ekonomicky přijatelné období bychom samozřejmě považovali několik let bez výskytu patogenu, během kterých by se ulevilo jak vinohradníkovi, tak vinohradu. Ale velmi by pomohly pouhé dva, tři měsíce, konkrétně červen a červenec. V těchto dvou měsících se rozhoduje o zdravotním stavu úrody na celý rok. Pokud by se nákaza dostala na vinohrad až v srpnu, už se obvykle nestačí dostatečně rozšířit, hrozny začnou zaměkat a chorobám uniknou. Nicméně cíle, bychom si měli dávat realistické, ale ne nízké a usilovat bychom měli o udržení vinohradu bez chorob po co nejdelší dobu, nejméně po mnoho let. Připomeňme si vlastnosti, které by nám to mohly umožnit:
I. Ochrana révy je dnes už na tak vysoké úrovni, že s vynaložením zcela reálného úsilí, lze v určené oblasti zlikvidovat všechna ohniska nákazy maximálně během několika let. Musíme předpokládat, že za nepříznivých klimatických podmínek, se ani lokální eradikace dosáhnout zřejmě nepodaří v jediném roce. To ale není důvod k tomu, nepokusit se o to v roce příštím. Spíše to bude proces vyžadující více let.
II. Ukončení vegetace a zimní mrazy výrazně omezují množství jak oidia, tak i peronospory. Snížení jejich stavu je tak masivní, že se dá s trochou nadsázky říct, že mráz je dovádí téměř na hranici stavu lokálního vyhynutí. Je pravdou, že přezimující formy jsou velmi odolné. Ale je v našem zájmu, aby jich vznikalo co nejméně a co nejméně jich na jaře přešlo v aktivní mycelium.
III. Oidium napadá pouze révu, jinak se nedokáže rozmnožit, jinde než na vinohradu nepřežije víc než do zimního mrazu. Perena dokáže napadat i několik jiných druhů, ale ty jsou v naší krajině tak málo zastoupeny, že je doufám, můžeme zanedbat. Zdrojem nákazy tak může být pouze další keř révy, prakticky další vinohrad. To nám dává příležitost, stav bez hlavních chorob udržet pomocí ochrany vzdáleností. Vinohrady dostatečně vzdálené od jiných viničních tratí se samovolně nenakazí a stav bez chorob a nutnosti ošetřování je tedy možno udržet.
IV. Obě dvě plísně, peronospora i oidium se sice přenáší sporami nesenými větrem, ale prakticky na vzdálenost několika set metrů. Vinohrad vzdálený od ostatních více než kilometr je před nákazou celkem dobře chráněn. Je ale nutno posoudit vliv terénu a místních zvláštnosti. Směrované vzdušné proudy, větrolamy či jiné překážky a hlavně blbá náhoda tuto vzdálenost mohou změnit.
V. Přenos člověkem na vzdálenosti záleží pramálo. Autem se dnes dostaneme všude za pár hodin, ale s rostoucí vzdáleností nebezpečí přeci jen trochu klesá. Přenos člověkem můžeme zdánlivě ovlivnit nejsnáze. Do vinohradu v rizikovém období vstupují převážně pracovníci, kteří mají za úkol dobrý zdravotní stav udržet, jsou tedy silně motivovaní. Zorganizovat práci tak, aby nepřebíhali z vinohradů zamořených do čistých (obráceně to nevadí), by neměl být problém, zavést postupy dostatečné desinfekce snad také zvládneme. Ve skutečnosti se ale k vinohradům přibližuje mnoho lidí, na které nemáme žádný vliv, ať už to jsou náhodní turisté, či prostě jen po silnici projíždějící auto, které ve zvířeném prachu táhne infekční stopu. Ani návštěva kamaráda z jiného kraje nemusí být zcela bezpečná. Přenos člověkem je zřejmě nejběžnější způsob přenosu nákazy na větší vzdálenost.
VI. Protože z výše uvedených důvodů nelze zcela stoprocentně izolovat okolí, nezbyde nám, než zřídit ochranné zóny, které přilétající spory přilákají, zachytí, omezí jejich další pohyb a umožní jejich úplné zničení dříve, než vyprodukují další generaci. Je to sice určité porušení principu eradikace, ale vzhledem k tomu, že se jedná o jednotlivé spory působící pouze krátký čas, nedojde k projevům choroby a poškození úrody. Vlastně se tedy nic neděje a v případě, že v ochranné zóně bude vinohrad, kromě zvýšené péče a nákladů na ochranu může úroda z ochranné zóny přinášet stejný užitek, jako úroda z vinohradů ošetřovaných standardně. Ale umožní nám chráněnou část vinohradu udržet spolehlivě eradikovanou, tedy bez chorob.
VII. Protože jsme lidé omylní a hlavně nevíme úplně vše, všechna předcházející opatření mohou selhat. Z toho důvodu je nezbytně nutný monitoring, kontrolující přítomnost projevů chorob v oblasti a spolehlivě spouštějící účinný zásah.

Ad I) Eradikace nutně začíná zabíjením patogena. Popravdě, většina vinohradníků si myslí, že veškerá ochrana révy je o zabíjení patogena a tak ho zabíjejí postřikem pořád znovu a znovu. Vlastně se o určitou eradikaci snaží také, ale mají ještě skromnější cíl než eradikaci z celé vinice. Snaží se o eradikaci alespoň z většiny listů, aby réva mohla prosperovat a dobře plodit, škody pod viditelnou úrovní jim nevadí. Z toho vyplývá, že vinohradníci postupují v tomto bodu v podstatě správně, jen musejí zlepšit techniku a přidat. Realisticky musím říct, že budou muset přidat hodně, protože sice jde o souboj mezi člověkem, pánem tvorstva a nějakou plísní, ale pokud to má být boj na život a na smrt, není v něm místo slabost ani pro soucit. Kromě toho, že budeme muset odstranit většinu chyb, které při ochraně révy opakovaně vídáme, těm plísním jde o život, podle toho se chovají a pár fint ještě v zásobě mají. Dosáhnout eradikace plísňových chorob z celého vinohradu není až tak jednoduché a proto si vypomůžu heslem z doby, kdy se ještě na život a na smrt opravdu bojovalo. Vypůjčím si výrok amerického admirála z druhé světové války, jménem William „Bull" Halsey. Říkával: „Udeř tvrdě, udeř rychle a udeř znovu".
Udeř tvrdě, v tomto případě znamená použít takový typ ochrany, který má naději na úspěch a přitom je v našich možnostech. Dnes už máme k dispozici dostatek prostředků, které dokáží plísním, a hlavně jejich sporám, život nejen znepříjemnit, ale i spolehlivě ukončit a za rozumnou cenu. Vždy, když jsme navštívili vinohrad, který byl ukázkově zdravý, a dozvěděli jsme se, jak byl ošetřován, byl to pro nás celkem šok. Většinou šlo o koktejl hned několika přípravků v jednom postřiku a obvykle těch kvalitnějších. Zdá se to být nákladné, ale uvidíte, že se to vyplatí, dejte si tu práci, aspoň někdo to nastudujte a naučte se míchat takové koktejly! Běžně se označují jako tank mix. Z volně dostupných přípravků by se vám nemělo podařit namíchat třaskavinu, ani životu nebezpečný jed, ale pokud smícháte přípravky, které se spolu míchat nemají, stříkáte pak neúčinnou břečkou a tomu určitě nejde říkat tvrdý úder. Zrovna tak je třeba vědět, jakým způsobem přípravky fungují, aby se v účinku navzájem podporovaly. Vy svými penězi podporujete prodejce, bylo by proto správné, aby i on podporoval vás a vše vám dobře vysvětlil, dobrou radu poskytl a to včetně cenové výhodnosti. Zahrádkářské spolky mají své regionální instruktory, kteří jsou školeni i v ochraně rostlin, právě tak by je měli mít i spolky vinařské a ne jen jednoho na okres, každá obec by měla mít někoho, u koho lze dobrou a spolehlivou radu získat, protože v různých obdobích, za jiné povětrnostní situaci může být výhodný postřik jiný.
Sami z vlastní zkušenosti jistě dobře víte, že stejný úder někdy vnímáme jako polechtání, jindy nás úplně skolí. Je prostě rozdíl mezi úderem na místo tvrdé a otužilé, anebo velmi citlivé. Plísně jsou maličké, těžko se u nich citlivá místečka rozlišují, a navíc to vypadá, že spíš mají některá obrněná ještě víc než jiná. Příměr s místem nám asi moc nepomůže, ale asi je zbytečné používat přípravky, na které se už dříve ukázala rezistence. Užitečnější bude všimnout si i času. Jednou se přes úder přeneseme snadno a jindy nás stejný, na stejné místo srazí do kolen. Důležitá je i chvíle, ve které zasáhneme. Udeřit tvrdě, tedy znamená i udeřit ve správný čas.
Udeř rychle, znamená udeřit včas, ale včas znamená v tomto případě opravdu rychle. Člověk má tendenci váhat, postřik stojí peníze, vyžaduje práci a čas, je nám investice líto a prostě se nám nechce, zrovna se to nehodí ... Ale plíseň nic takového nezná, ničím se nezdržuje, jen roste a roste a roste. Pokud máme být úspěšní, musíme zachytit plíseň v té nejzranitelnější fázi růstu, napadnout nepřítele, dokud je slabý, dokud jsou jeho počty nejmenší a dokud se nemá kam skrýt. Popravdě všechny tyto podmínky byly nejlépe splněny na těch lodích, které kdysi perenu a oidium přivezli do Evropy. Byly splněny tak dobře, že po několik století žádná spora několikatýdenní plavbu na palubě plachetnic nepřežila. Srovnejme prosím objevení Ameriky roku 1492 a (v Americe 1834) první výskyt oidia v Evropě roku 1845 (až 1852 v celém Středozemí). Bylo potřeba na loď naložit skleníček, no spíš takovou truhlu s proskleným víkem, spíš pařeniště, aby cestu vydržely nejen citlivé květinky, ale i takovéto plísně. Tenkrát lidé těmto plísňovým chorobám hodně pomohli a příležitost promeškali, nezbývá nám než doufat, že se vzchopíme a jednou zase bude důvod zavést karanténní opatření proti zavlečení nebezpečných plísní révy z Ameriky. Ale nejdříve se jich musíme zbavit. Nezbude nám, než se dobře poučit o životním cyklu škůdců a zasáhnout je v pravý čas a příležitost nepromeškat. Ještě jednou připomínám, že pravý čas je tehdy, dokud je nepřítel slabý, dokud jsou jeho počty nejmenší a dokud se nemá kam skrýt. Všechny tyto podmínky jsou nejlépe splněny na jaře, v době kdy jsou plísně ještě zdecimovány mrazem, už jsou podmínky pro jejich růst, ale ještě se nestihly rozmnožit. Kromě toho, réva má ještě málo listů, které se vzájemně nepřekrývají a pečlivý postřik se tak dostane úplně všude. V této době, na rozdíl od plného léta, může mít postřik 100% účinnost!
Oidium zimuje hlavně přímo v očkách, nejméně ho je před rašením, ale to je v očkách dobře skryté. Je tedy nutné zasáhnout ho v době rašení révy, uvádí se správný termín při počtu plně rozvinutých listů 3 - 5 na výhonu.
Peronosporu můžeme zasáhnout v době klíčení spor ještě na zemi vápněním provedeným v teplých vinohradnických oblastech, podle počasí, k prvnímu květnu, v chladnějších oblastech o málo později. Dokud bude sucho, vápenec na zemi počká, dokonce bude mírně prášit a chránit listy. A až naprší, pH cákající vody se sporám líbit nebude. Ale rozhodně je nutné spory peronospory zasáhnout v době přenosu na list a pronikání do průduchu. Díky tomu, že k nákaze je třeba teplo, kapka vody a tma, vždy se jedná o teplou noc, obvykle po dešti. Začátkem sezóny takové počasí přináší obvykle teplá fronta, případně i okluzní fronta, proto bychom vždy měli zpozornět, pokud v předpovědi tato slova zazní. Obvykle takové počasí bude vyžadovat na peronosporu zaměřený postřik. Bohužel, kapka vody stačí i docela maličká, klidně kapka rosy. Ta se může vytvořit téměř neviditelně, podle místních podmínek i jen na konkrétním místě. Jsou to místa se zvýšenou vzdušnou vlhkostí, obvykle na spodní části svahu, v blízkosti vody, lesů, polí nebo vzrostlého porostu, který odpařuje dostatek vody, která se pak na rosu vysráží. Tam jsou potom podmínky pro nákazu splněny téměř každou noc a ošetření a hlavně kontrola bude muset být častější. Podle směru větru se konkrétní místo může mírně posouvat, ale pořád je lépe častěji postřikovat jen část vinohradu nežli celý, či ještě hůře, situaci zanedbat a pak bojovat s chorobou v plné síle. Pokud to situace vyžaduje, nebojte se záměrně postříkat jen citlivou odrůdu, či část vinohradu!
Ale hlavně, udeřit včas znamená zasáhnout postřikem nepřítele zranitelného. Když už je plíseň pěkně zažraná v listu a vystrkuje na nás jen, ehm, rozmnožovací orgány, tak už je pozdě. Plíseň používá révu jako živý štít a to nám velmi ztěžuje jakoukoliv ochranu. Je třeba zasáhnout sporu, dokud je ještě venku, nechráněná a nahatá. Jakmile proklouzne dovnitř listu, postřik na povrchu jí už zdaleka tolik neškodí. Chránit révu postřikem na list, tedy znamená postříkat dříve, než na ten list sedne první spora. Některým to připadá jako plýtvání, stříkat dopředu, ale zamyslete se! Pokud taková spora sedne na postříkaný list, při kontaktu s postřikem spolehlivě hyne a nerozmnoží se. Jak by ta spora ani nebyla. Pokud ale postříkáte kontaktním přípravkem až poté, co se spory v listu zabydlely, jako byste nepostříkali! Peronosporu přenáší ze země na list stříkající kapky vody za deště. Takový déšť zároveň umývá postřik z listů, což vede některé vinohradníky k názoru, že je třeba postříkat až po dešti. Ale to znamená až s křížkem po funuse. Předem je třeba postříkat, do postřiku přípravek zajišťující odolnost k smývání přidat, a protože obvykle funguje až po zaschnutí, postříkat dostatečně včas, aby před příchodem deště stačil i zaschnout.
Právě tak signální růže na krajích vinohradu ukazují až chvíli, kdy se padlí růžové (jiné než to na révě), už zabydlelo uvnitř listů a vesele se rozrůstá. To znamená, že i to na révě už mohlo napadnout listy a to si pište, že už to udělalo. Růže jako signalizace nejsou špatné, ale špatně si jejich signál vykládáme. První výskyt padlí na růžích znamená ne, že je čas stříkat, ale že už mělo být pár dní postříkáno.
Když už mluvíme o tom, jak zasáhnout co nejdříve, mohli bychom si ještě připomenout, že situaci na jaře lze vylepšit zásahem už na podzim. Proti oidiu je vhodné zasáhnout ještě v září, postřikem AQ 10, protože v té době jsou pro tento přípravek obvykle příznivé podmínky, nemá žádnou ochrannou lhůtu a hlavně aktivně napadá oidium i uvnitř uzavřených oček a výrazně tak snižuje jeho schopnost přežít zimu. Na jaře pak bude spor minimum a infekční tlak mnohem menší.
I peronosporu je možno na podzim omezovat. Měďnatým či železnatým postřikem se chrání mladé listy zálistků, případně se osečkují napadené listy a opadané listy se vyhrabávají z vinohradu a pálí. Tím se omezuje jejich množství už na podzim, na jaře jich je o to méně.
Připomínal jsem vám, že udeř rychle, znamená udeřit ve správný čas, kdy bude mít úder nejspolehlivější účinek. Ale bavíme se o plísních a mikrosvětě, tam není nic tak jasné a spolehlivé, každý náš úder je jen otázkou pravděpodobnosti. Proto se dá očekávat, že ať už jsme patogena ničili, jak nejlépe jsme uměli, dříve či později se nějaká spora zmátoří, vyklíčí a začne se množit zas. Proto nám nezbyde nic jiného, než důkladně se řídit heslem admirála Halsey a úder zopakovat.
Udeř znovu, znamená úder zopakovat, ve správný čas, se správnou razancí. Rozhodně to neznamená každý víkend znovu postříkat stejným postřikem. Naopak to znamená dobře rozmyslet a uhádnout stav v jakém se nachází nepřítel a tvrdě ho udeřit ve chvíli, kdy ho to bude nejvíce bolet. Mohlo nám uniknout pár spor primární infekce? Pak je třeba projít vinohrad a těch pár listů s příznaky infekce ulomit a na zem zahodit. Během jednoho dne uschnou a je po plísni. Jsou vhodné podmínky pro skryté šíření patogena? Pak je třeba postřik zopakovat dostatečně včas, aby spory, které dokázal vytvořit, dopadly na listy ošetřené, zahynuly a nerozmnožily se dál. Pokud spora dokáže vyprodukovat za jediný rozmnožovací cyklus jeden milión spor, musíme se naučit ničit je takovou silou, aby unikla maximálně jedna z miliónu. Jinak jich bude přibývat a za krátký čas jich bude příliš mnoho.
Ad II) Jak jsem už uvedl, je v našem zájmu, využít zimního omezení populace peronospory i oidia, protože se obávám, že tak jak to dokáže nedostatek listí a mráz, tak to my nesvedeme. Na víc je mráz mnohem lepší v důslednosti, jakou plísně ničí, řekl bych, že tak jako my nezapomíná a chyby nedělá. Během zimy nejsme schopni ekonomicky zasáhnout proti zimujícím sporám, zůstává nám ale možnost zasáhnout při začátku a konci vegetace. Při konci vegetace je naším záměrem co nejvíce omezit množství spor, které dokáží přezimovat. Na oidium je nejlepší nasadit AQ-10 koncem září, či začátkem října, aby napadlo oidium v očkách. Peronospora zimuje na zbytcích listů v zemi, kam za ní nemůžeme. Musíme ji tedy co nejvíce poškodit buď odstraněním, či spálením listů, nebo během opadu listů použít postřik, který ji aspoň z části zničí. Samozřejmě se nabízí měďnatý, ale díky tomu, že v tom roce už listy nebudeme potřebovat, můžeme použít postřik 3 - 5 % zelenou skalicí, do které je výhodné přidat vápenné mléko. Nejlepší čas je v době, kdy asi polovina listů už opadla. Nižší účinek železa se vyrovná vyšší koncentrací a to že listy popálí, nevadí, stejně opadnou.
Ještě důležitější je důsledná ochrana na jaře, která zajistí, že na jaře začne růst co nejméně spor. Proti oidiu bude třeba nasadit hned několik spolehlivých postřiků v krátké lhůtě za sebou. Peronosporu můžeme napadnout už na zemi vápněním a poté bude třeba opět několika postřiků, podle počasí. Podle zkušeností, které jsem dle svých možností vyzkoušel, stačí tento postup k totální likvidaci obou plísní, takže do kvetení vstupuje réva bez chorob a nejzranitelnější období přečká bez následků. Pokud by někdo měl zájem pokusit se o lokální eradikaci, nejlépe udělá, když podle uvedeného postupu začne už na podzim.
Ad III) Ochrana vzdáleností je jeden z nejúčinnějších druhů ochrany, který používáme zcela intuitivně a proto o něm i málo přemýšlíme. Patří sem třeba útěk, který zvětšuje vzdálenost od místa, kde by se nám něco nehezkého mohlo stát, nebo různá zábradlí a kryty, které nám nedovolují překonat vzdálenost mezi nebezpečnými místy a součástkami stroje a našimi prsty. V tomto případě se snažíme chránit celé vinohrady před nákazou z jiných vinohradů, která se ale může přenášet vzduchem, na vzdálenost, řekněme, kilometr. Zdánlivě jsou tedy vinohrady v bezpečí, pokud je mezi nimi vzdálenost větší než jeden kilometr. Hodně pomáhá fakt, že takový vinohrad je stabilně umístěn na jednom místě a nemá velké snahy se pohybovat. Nelze se na to úplně spolehnout. Vinohrad může být dosázen, v blízké vesnici si někdo vysadí keř révy na ozdobu, v lužním lese může růst keř divoké révy. Všechny tyto možnosti je třeba zvážit, než se pokusíme chránit vinohrad eradikací. Vyplývá z toho, že tímto způsobem je snazší chránit vinohrady spíše odlehlé, vzdálené od jiných viničních tratí, tedy mimo hlavní vinařské oblasti. Jsou to tedy vinohradníci ošetřující těch pár odlehlých vinohradů mimo vinařské oblasti, kteří mají největší šanci využít ochranu eradikací.

Ad IV) Zvláštnosti krajiny mohou směrovat vítr a přidat mu na rychlosti. Zvláště by nám mohlo vadit, pokud se mu podaří vynést spory do větší výšky, ze které by mohly doplachtit do větší vzdálenosti. Jen těžko mohu v tomto někomu radit, místní určitě znají okolní terén lépe než já. Přesto si myslím, že pokud vhodně využijeme terén, případně ho šikovně doplníme větrolamy, můžeme situaci výrazně zlepšit. Pro spory, i když jsou maličké, je přirozené padat směrem dolů a vzduch je pro ně prostředí suché a nepřátelské, ve dne prosycené desinfikujícím UV zářením, takže nemůžeme očekávat, že by běžně dokázaly překonat desítky kilometrů. Zprávy z doby révokazové kalamity nás informují, že všechny choroby sice postupovaly rychlostí i několika set kilometrů za rok, což je na vítr docela málo, ale často byly oblasti nakažené a čisté od sebe jen několik kilometrů a většinou byl jako viník nalezen a označen nějaký nezodpovědný a nových odrůd chtivý člověk, který nákazu osobně přenesl na svůj vinohrad. V podstatné míře dokonce byla nákaza převezena lodní dopravou, protože je sice poměrně pomalá, ale už tehdy umožňovala převážet rozměrnější náklady, včetně skleníčků s živými rostlinami. Přestože do Kalifornie byly choroby zavlečeny lodí z Evropy, Jižní Amerika byla po dlouhou dobu chorob révy zcela prostá. První komerční vinařství vzniklo v Jižní Americe dokonce o dvě stě let dříve, než v Americe Severní! Důvodem absence chorob v Jižní Americe bylo proplutí tropického pásma, které spora na pomalé plachetnici nemohla bez ochrany přežít a absence výzkumníků, kteří by si převoz dobře chráněného infekčního materiálu za drahé peníze objednali. Rád bych poukázal na další oblasti, které byly delší dobu bez chorob, případně jsou plísní prosty dodnes, ale i když jsem pohledal, žádná větší se ničím takovým pochlubit nemůže. Plísně se uchytily všude, kam je člověk zavlekl a prozatím se je nedaří nijak vypudit. Jediná oblast, kde plísně nepůsobí větší problémy, dokonce ani nepovažují za nutné révu stříkat, je nejsevernější hranice pěstování révy. Tím myslím Norsko, Švédsko či Sibiř. Vinohrady tam jsou vzácné, malé, od sebe vzdálené a v péči lidí, kteří se jim nadprůměrně věnují. Velké vzdálenosti a malá hustota obyvatel je celkem dobře chrání před případným přenosem chorob. Nízká průměrná teplota, či naopak sucho v létě rozvoji chorob nesvědčí a případné spory stejně zlikvidují tuhé zimní mrazy. Je to bohužel jediný případ, kde nám sama příroda umožňuje, pěstovat révu bez plísní. Tak proč se od ní nepoučit?

Podle mne tedy nejsou spory až tak odolné, jak jsme si dodnes mysleli, a je rozumné předpokládat, že mimo rostlinu spory nepřežijí více než několik dní a ve vzduchu více než několik kilometrů. Bohužel to nemám moc podložené, nikdo se tím moc nezabýval, napadá mne jen jedna práce, kterou ale nemohu najít. Snažili se udržet peronosporu pro laboratorní pokusy po delší čas, ale nedařilo se jim ji kultivovat. Skončili u toho, že ji neustále přemnožovali z listu na list.

Ad V) Přenos člověkem znamená v první řadě vinohradníkem samým. Ano, něco můžeme svést na zážitku chtivé turisty motající se kolem vinohradů, zákeřnou konkurenci rozprašující za horkých a tmavých večerů spory nasbírané ve vlastních vinohradech, či na sousedy zkracující si cestu přes vinohrad, vracející se domů z války, či hospody. Ale lidé už mají jiné zájmy než toulat se po krajině a otírat se o listy révy, a dá se očekávat, že kromě několika turistických stezek a atrakcí, jich budeme potkávat ve vinohradu stále míň a míň. Zvlášť v rizikové době počátku sezóny, kdy je ještě málo listí a hrozny žádné, do vinohradu nezajde ani ten turista, co by tam také dělal? Nějaké asi najdeme v okolí turistických atrakcí a hlavně okolí sklepů, kde přeci jen mají důvod zastavit a nějaký čas pobýt, tam se tedy mohou stát přenašečem a zdrojem nákazy. Zrovna tak auta a případně vlaky, které projíždějí poblíž vinohradu, mohou díky rychlosti dovézt nákazu i z velké dálky. Tomuto nebezpečí můžeme čelit jen ochranná zónou.
Hlavní nebezpečí zavlečení nákazy však představuje vinohradník sám. Tím jak se přesouvá z jednoho vinohradu do druhého, na sobě, oblečení a technice přenáší spory z ohnisek nákazy do vzdálených míst, kam by se tak rychle nedostala. Představme si takovou osečkovací lištu. Myslíte, že nepřenáší spory? Myslíte, že by nestačilo pořádně ji osprchovat z ručního postřikovače nějakou desinfekcí? Třeba Savem?
Hlavním cílem této myšlenky je nezavléct si nákazu z nakažené části vinohradu na čistou. Postup všech prací by se tak měl směrovat výhradně ve směru z čisté části na potenciálně nakaženou. Pokud je třeba opačný směr, je třeba provést nějaký druh desinfekce nářadí, oblečení i lidí. Z lékařství víme, že se dobře osvědčil postřik desinfekcí, ten budeme používat na nářadí a stroje. Nejspíše se osvědčí Savo, manganistan draselný je sice méně nepříjemný, ale některé materiály silně barví a kovy koroduje. Vzhledem k tomu, že se jedná o spory oidia a peronospory, možná by postačilo i dobré omytí čistou vodou, případně čistidlem.
Desinfekci těla a hlavně vlasů požadovat nemůžeme, to by neprošlo. Zde se musíme pokusit pouze o snížení počtu spor, které přenášíme. Měla by stačit prostá sprcha, spory se rády nechají unášet tekoucí vodou, oidium dokonce voda poškozuje, a mýdlo jim jistě životaschopnosti nepřidá.
Oblečení zřejmě nebude nutné desinfikovat tak násilně, jak se to dělá při likvidaci obtížného hmyzu. Životaschopnost spor na neúživném podkladu zřejmě rychle klesá (nikde jsem nenašel, jak dlouho přežijí), hádám a celkem se mi to osvědčuje, že po dvou dnech nejspíše silně klesá jejich životaschopnost. Pokud tedy bude mít vinohradník mezi návštěvami vinohradu několikadenní přestávku, desinfekcí se nemusí zabývat vůbec. Pokud se ale pro ni rozhodne, pro desinfekci oblečení by mělo stačit zahřát je na 60 ° C, což zvládne i sluníčko, žehlička, teplomet, silnější fén, případně solární ohřívač (něco podobného pařeništi, či skleníku), případně ochladit na -18 °C, což je teplota v mrazáku. Mělo by stačit tak 15 minut. Chápu, že vydesinfikovat oděv celé skupině najatých dělnic není nic, co by agronomovi usnadnilo život, ale myslím, že je pořád lepší bojovat pár minut s námezdnou silou, než pár měsíců s plísní. Ruční práce trvají poměrně dlouho, obrobit jeden vinohrad trvá mnoho hodin, přesun mezi vinohrady bude jen vzácně více než jeden za den. Požadovat po dělnících druhé svrchní oblečení na výměnu, není žádná katastrofa. Boty překvapivě nebudou problém. Sice jsou také zamořené, ale často jsou omyvatelné, postřiku zvenčí obvykle odolné, tedy dezinfikovatelné a hlavně, nepřicházejí s listy do přímého kontaktu a přenos z bot na listy je proti směru gravitace, tedy nepravděpodobný.
Pokud není možno provést jiná opatření, je zde možnost nasměrovat práce do ochranné zóny, která je pečlivěji zajištěná a ošetřovaná, a tím omezit riziko zavlečení choroby. Případně dočasně zavést ochrannou zónu novou, tu co nejdříve ošetřit a sledovat.

Ad VI) Ochranná zónou myslíme oblast, oddělující eradikovaný vinohrad od potenciálního zdroje nákazy. V žádném případě v ní nesmí vzniknout zdroj nákazy, proti takovému nebezpečí musí být spolehlivě zajištěna. Proto v ní podle potřeby provádíme opatření, za účelem zajištění stavu bez chorob. Většina ochranných zón proto bude bez rostlin, schopných hostit peronosporu a oidium. Doufám, že to někdo nepochopí jako důvod k likvidaci révy planě rostoucí v lesích a podél cest. Zrovna tak by bylo nešťastné likvidovat stolní hrozny rostoucí v zahrádkách, u domů a sklepů. Vinohrady jsou obvykle velké souvislé plochy, které ovšem nepatří jednomu vlastníku. Proto bude zřejmě občas třeba zřídit ochrannou zónu oddělující vinohrad od souseda a probíhající napříč vinařskou tratí.
První podmínkou účinnosti ochranných zón bude jejich umístění. Musí bezpodmínečně oddělit zdravou oblast od zdroje nákazy. Jestliže se obáváme přenosu větrem, bude nás zajímat směr převládajících větrů, potenciální zdroje nákazy (to mohou být i jednotlivé keře u stromů nebo stavení) a vzdušné proudy. Můžeme předpokládat, že spory nesené větrem se budou pohybovat spíše v nižších výškách, jejich cíl se přece nachází při zemi. Ochranná zóna pak bude mít nejspíš tvar pruhu, oddělující vinohrad od otevřené krajiny, případně to bude návětrná strana kopce. Pokud se obáváme přenosu lidmi, bude ochranná zóna podél cest, okolo sklepů a jiných turistických atrakcí. Ochranné zóny bude vhodné zřídit i v místech, které dnes máme vytipovány jako signální, kde se sice nenabízí zdroj přímé infekce, ale jsou tam nadprůměrně příznivé podmínky pro vznik choroby. Zejména to budou místa níže položená, bez ranního slunce a čerstvého větru, vlhká, poblíž vodních ploch, luk a polí. Také příliš úrodná, kde má réva nadbytek dusíku. V takových místech může i jedna nahodilá spora rychle vyvolat kalamitu. Úkolem ochranné zóny je náhodné spory přilákat, zachytit a znehybnit, abychom je mohli zničit. Jedná se o spory plísní, pro které je uchycení na jednom místě hlavním cílem, spolehl bych se proto na jejich přirozené schopnosti a nabídl jim vhodnou přistávací plochu. V největší oblibě mají list révy, ale hádám, že v letu nemají jak to rozpoznat a spokojí se s listem jakýmkoliv, možná i s čímkoliv jiným. Jde tedy o to, postavit jim do cesty dostatek listoví, na kterém se zachytí. V tomto nám neocenitelně poslouží větrolamy, lesy, obilná pole, prostě všechny druhy krajiny, které přirozeně pročesávají a brzdí vítr a nabízí dostatek listů vhodných k dosednutí. Vodní a vybetonované plochy budou mít účinnost o dost menší, ale není důvod je nepoužít. Využít zastavěné oblasti je velmi lákavé, ale obvykle nad nimi nemáme ani kontrolu, ani rozumný důvod předpokládat, že tam někdo nenasadí révu, která by se mohla stát zdrojem infekce. Pokud ale mezi vinohrady nebude dostatečně velká vzdálenost, budeme muset obětovat dostatek řad samotného vinohradu a to tolik, aby celková šíře ochranné zóny byla dostatečná. V případě, že řádek vinohradu vede ve směru očekávaného přenosu, bude muset být širší, než ve směru opačném, protože prostupnost vinohradu pro vítr ve směru po řádku je asi dvakrát větší než napříč. I pro lidi je vinohrad prostupnější ve směru po řádku, než napříč. Například ochranná zóna ve vinohradu začínajícím za sklepy, kde se obáváme přenosu lidmi, tedy bude nejméně několik desítek metrů, podle toho, jak daleko od sklepů se lidé toulají.
Další vlastností zóny, musí být úplné zničení spor dříve, než stačí vyprodukovat spory další generace. Spory chorob, o kterých se tu bavíme, se nedokáží rozmnožit na listech jiných rostlin než révy a proto můžeme očekávat, že větrolamy z jiných rostlin tuto funkci splní bezchybně. Zrovna tak máme možnost vysázet ochranné zóny odrůdami révy s vysokou odolností proti houbovým chorobám. Za příznivých podmínek dokáží sporám v rozmnožení zabránit stoprocentně, za nepříznivých jim můžeme pomoci. Právě tak můžeme mít v zóně odrůdu neodolnou a preventivně a agresivně ji ošetřovat v tak krátkém intervalu, abychom všechny potenciální spory spolehlivě zničili. Zrovna tak můžeme vyhlásit dočasnou, karanténí zónu v okolí náhodně se vyskytnuvšího infekčního ložiska. Takovou ochrannou zónu zrušíme pro jistotu až výrazně později, i když se nákaza nebude projevovat žádnými příznaky, nejspíše až v zimě.

Ad VII) Monitoring, neboli sledování je nezbytnou součástí všech opatření, která jsem tu nastínil. Je totiž kontrolou, zpětnou vazbou, že vše dopadlo dobře, že se nic nepokazilo a naše očekávání se plní. Není totiž v našich silách uhlídat vše, od počasí, pracovníků, po kvalitu postřikové látky. Někdy se prostě stane chyba, kterou neuhlídáme a monitoring je to, co nám ji pomůže odhalit a bez toho nebude napravena.
V současné době monitoring znamená chodit po vinohradu a dívat se. Je to náročné na čas, nohy a dokonce i boty. Na druhou stranu je to jedna z těch nejromantičtějších činností, které při vinařině děláme. Je jasné, že všechny keře mohou pravidelně zkontrolovat jen zahrádkáři, kteří okolo svých pár keříků s pýchou prochází, často i vícekrát denně. Vinohradník starající se o mnoho hektarů všechno prohlédnout nemůže, ale díky znalostem a zkušenostem, které by mít měl, navštíví hlavně exponovaná místa, hlavně ochranné zóny, zrovna tak místa, kde se dá očekávat výskyt chorob nejdříve a z jejich stavu usoudí na stav i v jiných částech. V každém případě, ochrana pomocí eradikace znamená výrobu ekologicky čistého hrozna, za současného ušetření části nákladů na ochranu. Je jasné, že to musí být i něčím zaplaceno, bude to zejména lepší monitoring, který nás informuje o výskytu chorob. Ochrana eradikací tedy bude vyžadovat mnoho kilometrů nachozených vinicí a tedy i více pracovních hodin, zdánlivě pro nic.
Samozřejmě, velký podnik musí všechny větší práce rozdělit mezi více lidí, a nezbyde než i monitoring zdravotního stavu svěřit více pracovníkům. Mladší lidé mívají ostřejší zrak, jsou pohyblivější a stihnou projít delší trasu, na některých tratích bude možné použít i kolo, které stále ještě jede dost pomalu na to, aby si člověk všiml i jen jediného napadeného listu. Ženy bývají citlivější na barvy a tak mohou jistěji zaznamenat první příznaky skvrny, ale přes to všechno, člověk musí mít „v oku" příznaky choroby, aby je poznal na prvním pohled. A to bývají obvykle lidé starší, kteří všechny ty výhody, které jsem tu vyjmenovával, už nemají.
Sice se teď hodně zahledím do budoucnosti, ale my jsme generace, která už ví co je to dron a ty se budou stále více zapojovat do normálního života. Monitoring vinohradu je pro takový malý dron ideální práce, kterou dokonce máme už z velké části vyzkoušenou. Sice ještě nevím, jak by si poradil s detekcí volně poletujících spor či látek, které by nám signalizovaly aktivitu plísní a ani vlastnosti současných kamer zatím nejsou moc vhodné k rozpoznávání skvrn na listech, ale doufám, že se na tom už někde pracuje. Na rozdíl od člověka může mít takový dron schopnost měřit teplotu, vlhkost vzduchu a pro sledování skvrn na listech používat i jiné vlnové délky světla, případně i světlo polarizované, které by pro detekci vláken plísní mohlo být vhodné. Létající dron nahlásí příznivé podmínky, podezření či rovnou rozsah nákazy a souřadnice GPS a dron jiný, nebo vinohradník sám, přijede, ošetří napadený keř a pár keřů sousedních, nebo jen utrhne a zahodí napadený list. Tím se náklady na monitoring sníží na cenu malého létajícího stroje, včetně provozu. Ten ale stihne každý den zkontrolovat desítky hektarů vinohradů a ušetří tak mnoho nákladů na ochranu. Malý létající stroj ale asi nebude létat v případě několikadenního deště. V tu dobu se ale nejvíce ukáže jeho výhoda, protože v porostu bez ohnisek nákazy se žádná perena ani oidium rozvíjet nebude a nepoškozené hrozny budou odolávat lépe i plísni šedé.

Jak jste jistě pochopili, trochu jsem se nechal unést a vymaloval budoucnost v tak zářivých barvách, že to asi pravda nebude. Ale není důvod dávat si malé cíle a je dobré vědět, kam směřovat. V dalším, posledním díle se vrátím do reality, slibuju.

Odkazy:
Návrh projektu lokální eradikace bakteriálních patogenů v množitelském materiálu révy vinné
http://www.vurv.cz/navrhy_projektu/tisk_projekt.asp?user=&id=559

Následující části:
Ochrana révy, díl 1 - houbové choroby a rezistence
Ochrana révy, díl 2 - způsoby ochrany
Ochrana révy, díl 3 - chyby, mýty, pověry
Ochrana révy, díl 5 - Proč to je tak jak je

Počet příspěvků v diskuzi: 3  Vložit/Zobrazit příspěvek
Počet zobrazení článku: 5682x
Průměrná známka po 0 hodnoceních: -
 1    2    3    4    5  
J. 13.02.2015 17:06:34