O Víně

11.02.2015 Moll Aktivni: Ano Datum a cas publikace: 11.02.2015 07:00

Ochrana révy, díl 3 - chyby, mýty, pověry

To by lidi nebyli, aby si chyb neužili. Ale proč má za lidské chyby pykat réva?

Když jsem popsal současnou situaci, bylo by správné, abych se vyjádřil i k předchozím dvěma rokům a důvodům, proč průběh počasí způsobil takové škody. Oba roky začínaly pro révu poměrně příznivě, nástup jara byl brzký, jarní mrazíky nebyly, pouze v obou letech si vinaři stěžovali na sucho. Réva se přesto zdárně rozvíjela, rostla a díky nedostatku srážek byl její zdravotní stav více než dobrý. I vzhledem k tomu, že i dřívější ročníky s méně příznivým počasím dopadly co do chorob docela dobře, mnoho vinařů se nechalo ukolébat, netuše k čemu se schyluje. Zatímco si pochvalovali horka a strachovali se o růst révy bržděný nedostatkem vláhy, réva si natáhla dost vody na to, aby se porost mnohde zahustil a mezi listy se vzduch odparem aspoň občas ovlhčil. Navíc v roce 2014 začátkem léta na celém území ČR celkem slušně sprchlo, jenom jižní Moravě se srážky vyhnuly. Nevyhnul se jí ale přeci jen vlhčí vzduch a tak zatímco vinaři naříkali na sucho, oidium mělo dostatek vlhkosti na to, aby začalo napadat hrozny. Hlavně se ale rozmnožilo a rozneslo do všech koutů. Přitom vody nebylo tolik, aby mohlo napáchat větší škody, ani na neošetřovaných vinohradech. Zůstávalo dost skryté a vinaři zůstávali v klidu. Signální růže na krajích vinohradů zřejmě také moc užitečné nebyly, protože ve skutečnosti jsou na nich viditelné příznaky obvykle až krátce po optimálním termínu pro zásah a při tomto druhu počasí se zpoždění zřejmě ještě prodloužilo. Ani velká horka, která v obou rocích nastala, příliš nepomohla. Přeci jen jsme až na severní hranici pěstování révy a tepla, která u nás nastávají, nejsou tak veliká, padlí i réva je snáší docela dobře. Spoléhat se v našich podmínkách na desinfekční schopnost horkého dne je chyba. Deště v červenci umožnily další růst a nová pletiva byla samozřejmě nevyzrálá, neodolná a na choroby citlivá. Výsledkem bylo, že do srpna vstupovaly vinohrady silně promořeny oidiem, které využilo každou příležitost napadnout dorůstající hrozny. Kdo zanedbal ochranu ještě víc, už měl v této době hrozny zcela obalené moučnatým povlakem, což obvykle znamená konec nadějí na úrodu. Přesto byli vinaři stále optimističtí, dokonce i ti, co měli hrozny zcela pomoučněné. V roce 2013 to ještě mnoha z nich prošlo, protože sucho trvalo, bobule se nalévaly přiměřeně a réva si díky teplu a suchu, které oidium až do konce brzdily, stačila poškození způsobená plísní zahojit. Ale i tak musím připomenout, že jednotlivé, zcela nenápadné kolonie oidia na bobuli mohou vydržet až do cukernatosti 13 ° NM. Taková napadená bobule se nevyhojí zcela bez následků. Na povrchu zůstanou jizvy, které už nerostou a jsou tužší. Ani nemají takovou ochrannou voskovou vrstvičku, jako zbytek bobule. A takové bobule, budou hlavně uvnitř hroznu, kde je přeci jen vyšší vzdušná vlhkost, méně slunce a více oidia. V roce 2014 ale v srpnu a v září přišly silné deště, a hrozny se začaly nalévat. Réva vždy rostla především v suchých oblastech a s vodou velmi dobře hospodaří. Vláhu umí zachytit i listy. Za dlouhodobých dešťů to může vadit. Zachycenou vodu musí někde skladovat a bobule se k tomu hodí docela dobře. Nezralá bobule je ještě dost tuhá, vydrží i dost velký tlak, ale bobule téměř zralá je už dost měkká, vnitřní tlak nemusí vydržet a může prasknout. Samozřejmě, že nejspíš praskne na místě, kde zůstala jizvička, nebo kde oidium ještě stále naleptává slupku. Stává se to hlavně stolním odrůdám s velkou bobulí, jako je třeba Cardinal, odrůdy moštové jsou velmi odolné, protože jsou záměrně tak vybrané. Kdo by také chtěl pěstovat odrůdu, která popraská po každém dešti?! Připomněl bych ale, že Irsay Oliver byl původně vyšlechtěn jako odrůda stolní a Müller-Thurgau se stolním odrůdám také dost podobá, zejména větší bobulí a tenkou slupkou. Navíc obě zasáhly deště právě ve sklizňové zralosti, takže Irsay Oliver a Müller-Thurgau, šlo v takové situaci zachránit jen předčasným sběrem. Sice pak chybí třeba i pár stupňů cukernatosti, ale zato nechybí v sudu. Ještě ranější Milia prý neměla větší problém, větším dešťům zřejmě unikla. Odrůdy zrající později by na tom měly být lépe, ale bylo třeba je sledovat. Když začaly dozrávat ještě během dešťů, jako Neuburské, bobule praskaly také a hniloba hned následovala. Navíc u hustých a sevřených hroznů často praskne některá bobule uvnitř, počínající hniloba nejde na první pohled vidět a rozvíjí se zevnitř. I Solaris ponechaný na keřích pro dosažení větší cukernatosti trochu pohnil. V letošním roce deště skončily deště po dozrávání Neuburského a Sylvánu, vinohrady vysychaly a vnitřní tlak vody v révě pomalu polevoval. Odrůdy ještě pozdnější by měly být zachráněny, ale poškozená slupka bobulí nestačila dorůstat. Poškozená místa na slupce také popraskala a prasklinky, třebas i neviditelné se staly vstupní branou pro hniloby a plísně. Uvnitř hroznu je vždy vyšší vlhkost než v okolí, navíc za dešťů se uvnitř mohou udržovat kapky vody, která vysychá i několik dní. Velké hrozny mohly být uvnitř napadeny a vinař si toho vůbec nemusel všimnout. Taková Frankovka měla často velký hrozen zdánlivě krásný, ale úplně shnilý zevnitř. Byla tak poškozena značná část úrody a musím naplno napsat, že podle mého názoru hlavně tam, kde oidium vinaře zaskočilo a nenápadně bobule poškodilo. Opět se tak potvrdilo, že je to zákeřná a u nás možná nejškodlivější choroba, které musíme věnovat největší pozornost. O málo lépe prý dopadly odrůdy modré. Kromě toho, že většinou jsou o něco pozdnější, myslím, že hlavně proto, že modré hrozny přeci jen plísním odolávají o něco lépe. Zaskočeni nebyli vinaři jen u nás, ale i na Slovensku a v Rakousku, v okolí Poysdorfu jsem viděl celé vinohrady, na kterých se vůbec nesklízelo, a černé zbytky hroznů visely na keřích ještě v zimě. To naznačuje, že v praktické ochraně révy je nějaká chyba, a to na hranice nehledící, systémová. Přesto někteří vinaři byli letos i spokojeni, přitom zrovna ti přiznávali, že se už báli, a proti oidiu drastické zásahy používali.
Abych předešel osočování, že po bitvě je každý generálem, rovnou přiznám, že na těch pár keřích, které ošetřuji já, se peronospora loni vůbec nevyskytla, přestože o padesát metrů dále proti ní bylo nutno zasáhnout. Oidium se ukázalo až v září, kdy jsem tak dlouho váhal, zda zasáhnout, až už to ztratilo smysl. A to při jednom postřiku sírou a jedním Cukrovitalem. Samozřejmě, rozhodující byly místní podmínky, kdy teplo a sucho z jara, zima a dlouho trvající deště v létě nedovolily oidiu rozvoj a stačilo odstranit pár listů a bylo po infekci. Nejhorším škůdcem loňského roku se tak u mne stali plzáci (slimáci), kteří se za dlouho trvajících dešťů nebáli vylézt po kmínku až nahoru a okusovali hrozny.

Je jasné, že když někteří vinaři sklidili slušnou úrodu a jiní nic, a přitom spolu sousedí a často používali stejné postřiky a snažili se oba, bude někde něco špatně. Nějaký rozdíl tu jistě je a ukazuje se, že to jsou malé, téměř nepatrné drobnosti, které mají ale velké důsledky. Hodně jich děláme proto, že se snažíme si práci zjednodušovat a zdánlivá drobnost je to první, co vypustíme. Něco jsme špatně pochopili, něco vůbec nezjistili, k něčemu nás mylně svádí reklama.

Chyby při ochraně révy
Komu se líbilo, jak Tereza Kostková v seriálu Vinaři stříká vinohrad, nejspíš to sám dělá také špatně. Všude se dočtete, že postřikem je třeba pokrýt obě strany listu, především tu spodní. Na to, že na té spodní jsou průduchy, kterými plíseň proniká dovnitř, jsem přišel celkem sám. A že tu horní za nás postříká gravitace, protože mlha a rozstříknuté kapičky padají shora dolů, a je jasné, že dopadnou na horní stranu listu, to jsem si musel přečíst v ruštině.

Při současném způsobu ochrany stříkáme příliš pozdě. Dokonce tak pozdě, že vinaři mají vytipované lokality a odrůdy, které jsou napadeny nejdříve a proto je používají jako signální vinohrad, či signální odrůdu. Oni vlastně obětují část úrody, aby měli věrohodnou informaci o tom, kdy začít s postřikem. To vlastně znamená, že metoda prognózy je pro ně nedůvěryhodná. Přitom v metodách prognózy není žádný rozpor, všichni odborníci se shodují, že oidium se ošetřuje od stádia 3 - 5 listů, peronospora od stadia 10 cm dlouhé letorosty, nejméně 10 °C teploty a aspoň 10 mm srážek během dvou dnů. Podle mne, sice dobře rozumíme moudrým knihám, odborným článkům v časopise a zkušenostem moudrých kmetů, ale ta touha a naděje, že přes všechny ty hrozné zkušenosti přeci jen žijeme v dokonalém světě, že to někdo udělá za nás, že se stane zázrak, ta touha je u většiny z nás prostě silnější než zodpovědnost. Jenomže ten zázrak se děje okolo nás každý den a nespočívá v tom, že se spustí andělé z nebe a udělají práci za nás. Ten zázrak spočívá v tom, že se někdo včas zvedne a přes všechny ty možnosti jak věc zkazit, přes všechny ty výhodné nabídky, pasti a odbočky, přes všechny úklady, touhy a tajná přání těch nepřejících, udělá práci včas a dobře. A protože nejbližší pomocnou ruku najdeme na konci svého ramene, budete to vy a já, kdo bude v potu tváře držet civilizaci v chodu a protože jsme si vybrali práci, na jejímž konci je něco tak skvělého a příjemného, totiž víno, nebude to tak zlé. To co pro to mohu udělat já, je připomenout, proč je důležité stříkat včas.

Prakticky všechny používané přípravky mají preventivní charakter. Musí se použít před napadením rostliny. Jenom několik jich účinkuje kurativně, tedy je schopno i částečně léčit infekci, ale i ty mají lepší výsledky, pokud se použijí už před napadením rostliny. Navíc obvykle nedokáží zajistit úplné zničení choroby, spíš ji jen zpomalí. Navíc poškozená rostlinná pletiva nevyhojí přípravek žádný.
Kontaktní i biologické ochranné postřiky mají jednu společnou vlastnost. Musí se s plísní dostat do kontaktu. A protože plíseň proniká dovnitř listu, kam za ní kontaktní prostředek nemůže, účinně likvidují hlavně spory. To znamená, že jsou účinné jen tehdy, když se dostanou na list dříve než spora. Pokud už je plíseň dobře zalezlá uvnitř listu, nefungují. Pokud tedy postříkáte moc brzo, riskujete, že budete muset stříkat zas. Pokud pozdě, prohrajete úrodu.
Peronospora i oidium produkují spory, jejich rozměry jsou mezi 10 - 40 µm (mikrometrů), to je 1 - 4 setiny milimetru. Jistě tušíte, že pouhým okem nejsou moc vidět. Z takové spory vyroste plíseň, která zabere klidně celý list, ale už malá skvrna je více než miliónkrát větší, než původní spora! Když uvážíte, že velikost kapek je při jemném postřiku 50 - 250 µm a při zmlžování je velikost kapky do 50 µm, nebude těžké pochopit, že když spora najde kapku jedu, větší než je sama, tak je s jistotou po ní. Ale kolik byste museli nastříkat na už rozrostlou plíseň, abyste jí uškodili? Nechat plíseň rozrůst, a stříkat až na skvrny je teprve plýtvání postřikem!
Další věc je, že na jaře je spor nejméně. V té době je nejsnáze zlikvidujete a můžete klid. Bojovat s ní později, až se mnohonásobně namnoží, je podle mne mnohem těžší. I staří praktici připomínají, že pokud proti oidiu nezasáhnete v době, kdy má letorost jen 3-4 listy, budete ten rok potřebovat mnoho postřiků.
Sousedící vinohrady mívají různé vlastníky. Ti mají své různé zájmy, na vinohrad se nemohou dostat vždy ve stejný čas. Výsledkem je, že na hranicích sousedí řádky například ošetřené Frankovky s už dlouho nepostříkaným Tramínem. Na krajním řádku Tramínu tak dozrávají spory plísně a přímo přeletují na krajní řádek Frankovky. Pak se vinař zděsí a Tramín postříká. A za týden se situace otočí, a z krajního řádku Frankovky přeletují spory na Tramín, kde už postřik ztrácí účinnost. Sousedé na vinohradě si tak navzájem škodí, vlastně si půjčují spory, předávají si nákazu. Lidská nejednotnost tak hraje plísni do karet a nakonec je to ona kdo z toho má prospěch. Kdyby se třeba jen jednou domluvili a naráz postříkali, nepomohlo by plísni schovávat se v sousedově vinohradu, skapala by všechna. A nenajdete lepší termín na společný postřik, než ten úplně první. Réva sice neraší úplně stejně, ale rozdíl je malý. Pokud budou sousedé stříkat stejnými přípravky se stejnou lhůtou, budou pak mít i další termíny stejné a to je jistě výhoda. A když už se na nepřítele domlouvají, tak nejlépe, když je ho nejmíň a je nejzranitelnější. A nejzranitelnější jsou na plísni právě spory, kterými se snaží přeletět na list.
Takže ten, kdo nepostříká hned na jaře, při první příležitosti, škodí nejenom sobě, ale i svým sousedům.

Důležitou podmínkou včasného postřiku je poznat, že došlo k napadení. Spory jsou moc malé, ty neuvidíme, ani zatím nemáme jinou možnost jak je detekovat. U těch se musíme řídit prognózou. Ale pokud bylo delší dobu poměrně příznivé počasí, je docela možné, že na nejhorších místech už postřik je třeba a obecná prognóza pro větší území ho ještě nehlásí. Nezbývá nám zatím, než hledat na révě známé skvrny, pozorovat ji, a řídit se podle nalezených příznaků. Parazit ale nemá zájem na tom, abychom ho rychle odhalili, obvykle má pár fint, jak svou přítomnost skrývat. Často udržuje organizaci a výživu napadených tkání, dokud to je možné, takže vypadají zcela normálně. Dokonce se stává, že vinaři zdánlivě zdravý porost, postříkají silným systémovým prostředkem a potom pozorují, jak bobule mění barvu a usychají, a přitom listy jsou zdravé. Dokonce pak chodí reklamovat postřik, že jim otrávil hrozny, i když pravou příčinou je odumření peronospory, která hrozny napadla a ještě udržovala po nějakou dobu zdání zdravých bobulí. Když systémový prostředek do bobulí pronikl a zabil plíseň, nastal chaos, rozpad tkání, bobule odumřely a uschly.
Primární infekce peronospory je obvykle slabá. Pouze jedna až dvě skvrny na padesát metrů listové plochy. Tedy jen jeden až dva keře z padesáti jsou napadeny, jen jedna až dvě spory se uchytily. To nám dává možnost těch několik listů najít a zlikvidovat. Ale také přehlédnout a až se rozmnoží, bojovat s milióny spor.
Sekundární infekce peronospory vyžaduje teplé noci a ovlhčené listy. Předpověď počasí funguje na tři dny dopředu už docela spolehlivě, některé předpoví nejen déšť, ale i relativní vlhkost a rosný bod. Naplánovat postřik na správný čas je podle mne docela reálné.
U peronospory není těžké udělat jednoduchý a levný test. Pokud máte podezření a nerozpoznáte jasné skvrny, stačí do polyethylenového sáčku vložit podezřelý list či hrozen, ovlhčit ho aby na něm byly kapky vody, dobře uzavřít a nechat přes noc ve tmě, při teplotě 20 - 28 °C. Peronospora je tak rychlá, že už ráno by měla být plíseň dobře viditelná na spodní straně listu. Na bobulích se objeví, jen pokud jsou malé, spíš ji najdete na třapině. Jeden list není tak moc a igelitových sáčků máte doma jistě také dost. Klidně si můžete natrhat listy z více míst víc, dát je do sáčků, aby se vzájemně nenakazily a zjistit tak, která místa jsou už ohrožená, a která ne.
U oidia to je těžší. Stejný test můžete udělat také, ale asi to nebude za jednu noc a můžete propást vhodnou chvíli k zásahu. Letorosty napadené primární infekcí oidia vyrůstající přímo z očka a ve stádiu 3 - 6 listů je vidět, že mají vrcholek letorostu nebo listy pokryté bělošedým povlakem. Pro oidium v pozdější době popravdě neumím říci nějaký přesný návod. Ale zkušení praktici říkají: „Už se mi to nelíbilo, mělo to nějakou divnou barvu a tak jsem to postříkal." Oidium na povrchu listu vytváří síť vláken, které jsou téměř neviditelné, ale v určitém úhlu odrážejí světlo a na listu je vidět skvrna stříbro-šedé barvy. Ale jen na vteřinku, jak se list pohne, odraz zmizí. Jako když zrcátko hází prasátka. Myslím, že ti zkušení vinaři se podívají do porostu, a když zahlédnou odlesky této barvy, když se jim porost zdá šedivější, vědí, že už je na postřik skoro pozdě. Ale možná mají nějaké další finty, o kterých jsem ještě neslyšel.

Jedna z výmluv je, že brzké stříkání je plýtvání postřikem. „Lepší postříkat později, než ho nechat umýt deštěm!", říkají. Navíc, po pár dnech postřik stejně ztrácí účinnost. Ale ti, kteří mají na starosti velké plochy vinohradů, často vidí rozdíl mezi řádky, které byly postříkány ještě před deštěm, a které po dešti. Ty, které zachraňovali až po dešti, bývají výrazně víc poškozené. Jenom pár hodin stačí a je vše ztraceno.
Stříkat proti infekci peronospory až po nočním dešti obvykle znamená stříkat na spory, které se deštěm přenesly na list, během noci se zahnízdily v listu a už se začaly rozrůstat. Dobrá, postřik zajistí, že neporostou tak rychle a že nepřibydou další, ale je to pozdě! Postřiky jsou dnes vyráběny tak, aby po zaschnutí se na listu udržely i za deště. Schválně se po někdy po dešti podívejte, pořád najdete zbytky postřiku. Na hroznech jsou vidět i po měsíci. Dokonce jsou přípravky, které schopnost udržet se na listu zvyšují. A hlavně, spory pronikají průduchy a ty jsou na straně spodní, která dešti není přímo vystavena.
Jedním z těch prostředků, které zvyšují přilnavost postřiku k listu, je přídavek smáčedla, obvykle saponátu, který snižuje povrchové napětí vody a umožní tak kapičce pěkně se na povrchu listu rozpít, spojit se se sousedními a co nejlépe pokrýt celý list. Přidává se 0,1 %, tedy jedna tisícina. Kdo ošetřuje velké plochy, na smáčedlo obvykle nezapomíná, zato ti co se starají o ty nejmenší vinohrady, na ně ani nepomyslí. Ani nevědí, jak by tak malou dávku odměřili a kde by ho vzali. Není důležitá značka, klidně vezměte z dřezu Jar, ani nemusíte dodržet přesný poměr. Úplně stačí prstem se dotknout uzávěru a opláchnout ho vodou, kterou do postřiku přidáváte. Některé novější postřiky už mají smáčedlo v sobě. Ale pokud nevíte, klidně je přidejte, nic se nestane.

Peronospora pro nastartování primární infekce potřebuje vlhký povrch půdy, kde se spory připravují. Proto se doporučuje udržovat ho pokud možno suchý, kyprý, případně mulčovaný. Samozřejmě by bylo chybou v kritické době zavlažovat. Proto jsou pro révu také výhodné jižní, východní a jihovýchodní svahy, kdy réva i půda díky rannímu slunci rychleji osychá. Naopak na západních svazích se noční vlhkost drží déle a peronospoře je třeba věnovat větší pozornost.
Plísně méně napadají rostliny s dostatkem draslíku a nepřehnojené dusíkem. Zvláště dusík je velmi důležitý. Jednou se mi stalo, že jsem sazenice trochu přihnojil dusíkem na list a protože se na pár dní zatáhla obloha, nemohly ho zpracovat a na jejich listech začala řádit plíseň šedá! A přestala hned, jak vysvitlo sluníčko. Od té doby révu hnojím na list jen při předpovědi pěkného počasí. Réva překvapivě nepotřebuje tolik dusíku, jak bychom mohli soudit podle jejího prudkého růstu. Pokud je v ozelenění vinohradu dostatek bobovitých rostlin, dokáží do půdy poutat i několikrát více dusíku, než réva za rok spotřebuje. Proto se révě často daří lépe v neúrodných půdách, kde nemá přebytek dusíku, dokonce v takových, kde nic jiného neroste. Pohyblivost dusíku v půdě se zvyšuje s množstvím vody v půdě. Dešťová voda dokonce dusík do půdy přímo dodává, protože hlavní složka vzduchu je přece dusík a i když nepatrně, přeci jen se v ní rozpouští. Proto za deště a zvýšené půdní vlhkosti dvakrát zvažte, zda přihnojení dusíkem je opravdu třeba.

Nešvarem je ale používání přípravků sice jiných, ale se stejnou účinnou látkou. Pravidlo, že se mají postřiky střídat, ve skutečnosti zní „Účinné látky je třeba střídat!" To že stříkáte přípravkem z krabice modré, místo z červené je plísni úplně jedno. Důležité je to kouzelné slovo nahoře v návodu. Nevadí, že je neumíte přečíst, důležité je, aby je neznala ani plíseň!

Mýty a pověry

Velkým problémem, který často vidím je, že vinohradníci věří, že ta jejich odrůda má rezistenci. A to odrůda zcela klasická, nerezistentní, evropská, třeba Müller-Thurgau, nebo Chardonnay. Když bych se jich zeptal, jak silnou má rezistenci, jaké je její číselné vyjádření, ani nebudou vědět, že se dá měřit. Podle mne, je ta jejich víra způsobená vzpomínkou z roku XY, kdy tak nějak pozapomněli postříkat a přitom byla úroda nejlepší za kolik let. A také tu byl ten odborník, co mluvil o té rezistenci u révy a vůbec neříkal, že by se to vztahovalo jenom na rezistenty. V prvním případě to ale nebyla odolnost révy, ale podmínky toho roku, které nedaly plísním šanci. V tom druhém se páni vědátoři hádají a moudře baví o mnoha druzích rezistence, ale žádná z nich není u evropské révy moc silná. Žádná evropská odrůda nemá hypersenzitivní reakci, než si vůbec všimne, že je na ní perenospora, ta už rozsévá nové spory. Myslím, že nenajdeme evropskou odrůdu, která by měla rezistenci silnější než stupeň 3 (kromě nositelů Ren1). Když se podíváme do knihy Ampelografie Slovenska, najdeme u odolnosti stupně 3 napsáno: „výskyt na velkej ploche listov, velmi silná infekcia početných rás huby"; všetky strapce napadnuté, častý výskyt prasknutia bobule". Jako příklad té nejnižší odolnosti, tedy stupeň 1 je uvedena Chrupka bílá (peronospora) a Müller-Thurgau (oidium). Veškerá odolnost evropské révy tedy nestačí na to, aby za většího tlaku chorob nedošlo k destrukci listů a hroznů během několika dní. U současných nejlepších rezistentních odrůd se toho můžeme dočkat také, ale už jen vzácně. Pokud se tedy hodláte u nějaké evropské odrůdy spolehnout na její rezistenci, mnoho nesklidíte.
Očkování planými neštovicemi zvýšilo imunitu lidí natolik, že skutečně nebezpečnou chorobou, pravými neštovicemi, už dlouho nikdo neonemocněl. Nikde jsem se nedočetl, o kolik je možno přirozenou imunitu, tedy hlavně indukovanou rezistenci révy zvýšit prostředky, které slibují její posilování. Měření ani v laboratorních podmínkách sice není moc přesné, ale kromě pár listů toho k němu mnoho nepotřebujete. To že se žádný komerční přípravek nechlubí, že zvýší rezistenci o tolik a tolik bodů, podle mne naznačuje, že posilování indukované rezistence nezvyšuje její bodovou hodnotu o více než jeden stupeň. To není mnoho. Zároveň musím připomenout, že každá pomoc dobrá, a pokud bychom na tuto možnost přestali myslet, mohlo by se lehce stát, že odolnost nevhodným zákrokem naopak velmi snížíme a plíseň toho okamžitě využije. Zároveň bych připomněl, že mezi nejjednodušší prostředky zvyšování indukované rezistence patří UV záření, tedy dobře prosvětlený porost a měďnatý postřik.

Už jsem zmínil, že v letošním roce se mnozí vinaři nebáli oidia, a podle mne to byla velká chyba. Podle mne to bylo dlouhotrvajícím vedrem. Mezi vinaři je rozšířeno, že v takovém počasí se proti oidiu nestříká. Ale to je stará poučka, ještě z dob, kdy kromě síry na oidium žádný postřik nebyl. Při teplotě nad 28 ° C nelze stříkat sírou, protože ta je při vyšší teplotě příliš agresivní a popálí révu. Ale bylo třeba postříkat nějakým jiným prostředkem. Spoléhat se v našich podmínkách na desinfekční schopnost horkého dne je chyba.

Občas lidé připomínají, že ty samé neodolné odrůdy prý dříve nepotřebovaly tolik ochrany jako dnes. Pamětníci i staré knihy uvádějí, že postřiků se doporučovalo méně, třeba i jen jeden, a réva nebyla tak napadána, jako dnes. Dokonce tenkrát používané prostředky neměly tu účinnost jako ty dnešní. Vysokotlaké trysky a ventilátory určitě nanáší postřik jistě lépe, než ruční postřikovač, a dříve se používala dokonce jenom štětka, kterou ještě máme na bílení stěn. Moderní systémové chemické prostředky jistě zabírají lépe než pouhý poprach sírou. Důvodů pro toto vzpomínání je hned několik, pokusím se je rozebrat.
Především je třeba připomenout, že lidská paměť funguje velmi selektivně. Na to zlé zapomíná, to dobré udržuje. Proto si pamětníci vybavují zdravou révu, kterou ošetřili pouze jednou. To byl úspěch, proto si ho pamatují. Nám se to v dobrém roce podaří také. Při podrobnějším čtení těch starých knih zjistíme, že nebyly roky jen dobré, ale i horší, kdy byla úroda silně poškozena, nebo i ztracena. Tehdejší vinař ještě úplně nechápal zákonitosti při ošetřování révy a řekl si „Bůh dopustil!" a vůbec nepřikládal chybu sobě a nedostatečnému ošetření proti chorobám. A hlavně to pustil z hlavy a zapomněl.
Révokaz byl taková katastrofa, že mnohé vinice dočasně zanikly, mnohde se obnovovaly velice pomalu a některé nejsou osázené dodnes. V dobách, o kterých se teď bavíme, byla výměra vinohradů výrazně nižší než dnes. Před první světovou válkou byla na Moravě méně než pětina dnešního stavu. Je logické, že to byla hlavně místa, kde se révě dařilo lépe než jinde, a to včetně zdravotního stavu. Réva se tedy pěstovala hlavně v polohách, kde i dnes lépe odolává chorobám a polohy problémové byly osázené až v době poměrně nedávné. Navíc, když bylo osázené plochy méně a byla soustředěna na vybraná místa, byly mezi vinohrady větší vzdálenosti a choroby tak měly podstatně zhoršenou možnost přeskoku a infekce souseda.
Musíme si uvědomit, že oidium i perenospora nežijí na ničem jiném, než na révě. Padlí révy jiné rostlinné druhy nenapadá. Naopak padlí na růžích, angreštu a podobně jsou velmi podobná, možná i příbuzná, ale jiná a pro změnu nenapadají révu. Konkrétně na růžích je to padlí růžové, latinsky Sphaerotheca pannosa var. rosae. Na angreštu jde o americké padlí angreštové Sphaerotheca mors-uvae. Na jabloních najdeme padlí jabloňové Podosphaera leucotricha.
Peronospora může v našich podmínkách napadat i loubince, které se používají jako nepůvodní okrasná liána. Nepůsobí na nich větší škody a můžeme předpokládat, že loubince u nás nejsou příliš rozšířeny, natož ve volné přírodě a nebudou ani větším zdrojem nákazy. Území mezi vinohrady je pro obě tyto choroby doslova poušť, kterou pro ně není jednoduché překonat.
Sice vytvářejí obrovské množství spor, které jsou přenášeny větrem na velké vzdálenosti, ale plocha, která se sporám nabízí k přistání, se zvětšuje s druhou mocninou vzdálenosti, kvadraticky, tedy hrozně moc! Každá skvrna peronospory produkuje obrovské množství spor, ale na ploše jednoho kilometru je milión čtverečních metrů a v kruhu o poloměru jeden kilometr je čtverečních metrů 3 141 592. Při ještě větší vzdálenosti žádné rozumné množství spor na pokrytí nestačí. Spory nemají žádné zařízení, které by je udržovalo ve vzduchu, jediným předpokladem pro let je jejich malá velikost. Vůči okolnímu vzduchu neustále klesají a nahoru je vynáší pouze vzestupné vzdušné proudy. Množství spor, které se dostanou na větší vzdálenost, tedy nutně klesá a to poměrně rychle. Pro sporu není důležité dostat se daleko, ale na nejbližší nenapadený list. Navíc překonání vzdálenosti vzduchem znamená pro sporu vystavení všem nepříznivým vlivům včetně vysušení a UV záření zcela bez ochrany. Reálné nebezpečí rychlého přenesení nákazy větrem ze sousedního honu pozorujeme pouze do vzdálenosti několika stovek metrů a v terénu, který klade větru překážky i menší. Dříve byl terén členitější, hranice pozemků byly často ohraničeny stromy a keři, fungujícími jako větrolamy. Ty byly likvidovány při kolektivizaci zemědělství a i nadále v tom pokračujeme. V otevřené krajině může vítr spory přenášet na větší vzdálenost a rychleji. Naopak v zastavěném prostoru, který vzdušné proudy směruje a hlavně nabízí sporám plochu k předčasnému usednutí, často vidíme napadený keř a o pár desítek metrů dál keře citlivé, ale zcela zdravé. Výzkum genetiky odolnosti révy nám naznačuje, že ve směru z Ameriky do Evropy, kde vane stálý, pravidelný, ale nepříliš rychlý vítr, žádná spora oceán za poslední milióny let nepřekonala a evropská réva žádnou odolnost nemá. Ve směru z Ameriky do Asie, kde občas prudké tropické bouře oceán překonají za pár dní, se to zřejmě občas nějaké spoře povedlo a u některých asijských druhů se odolnost našla, přestože víme celkem jistě, že ještě celkem nedávno oidium ani peronospora v Asii nebyly.
Přenos zvěří zřejmě není příliš běžný, zvěř je velmi teritoriální a je jí čím dál tím méně. Je poměrně malá, pohybuje při zemi a nepřenáší tak spory na listy. Jediná větší zvěř na vinohradech jsou srnky, které se ale výhonů dotýkají především kvůli tomu, aby je sežraly. Problémem by mohli být snad jen ptáci.
Hlavním způsobem přenosu chorob tak zůstává člověk, hlavně mezi vzdálenějšími vinohrady. V dobách minulých, o kterých tu mluvím, měl jeden majitel obvykle vinohrad soustředěný v jedné trati. Je to logické, vinohradů nebylo tolik, vyžadoval mnoho ruční práce a chodilo se do nich pěšky. Námezdná síla se pohybovala také pěšky a kromě kopačky či zelených prací ve vinohradech nebyla v rizikových časech. Cizí člověk byl ve vinohradu nežádoucí vždy (i v zimě byl podezřelý, že krade kůly). Příležitostí přenést chorobu z ohniska do jiných částí vinohradu, nebo dokonce do jiného, bylo mnohem méně než dnes. Dnes je vinohradník, který má všechnu révu ve stejné trati výjimkou a je běžné, že je navštíví všechny během jednoho dne. Jedoucí traktor za sebou víří nejen prach, ale i spory. A navíc máme auta, která převáží spory na velkou vzdálenost. Letos v létě se mi kamarád pochlubil, že se večer vrátil z dovolené na Pálavě. Ráno jsme zašli k němu do dvora, kde má několik keřů révy a já mu ukázal, jak vypadá počínající peronospora a doporučil postříkat. Hned jak bouchl s dveřmi auta, rozprášil si po dvorku spory a teplá noc s rosou jim dala příležitost uchytit se na révě. Přesně takto si přenáší infekci z jednoho vinohradu na druhý i vinaři a každé auto jedoucí kolem jim v tom pomáhá. Proto ani já, i když se starám o révu hned u několika přátel, v rizikové době k nim zbytečně nechodím. Díky troše opatrnosti někdy udržíte zdravé keře třeba i jen pár desítek metrů od keřů silně napadených.
Náročnost révy na ruční práci, roztříštěnost našeho pozemkového fondu, neutěšená situace s rentabilitou pěstování révy, upadající morálka a samozřejmě občasné soukromé potíže způsobují, že někteří vinohradníci dostatečně neobdělávají své vinohrady. To bylo dříve téměř neznámým jevem, vinohrady zřejmě nebývaly v takovém pořádku tak jako dnes, ale kromě roků války se také nestalo, že by na vinohrad někdo nedohlédl. Dovoz vína konkuroval jen málo, vína bylo málo a bylo drahé, vždy se našel někdo, kdo se ho pokusil zhodnotit. Dnes některé vinohrady leží ladem. Neošetřené vinice se pak stávají zdrojem infekce takového druhu, že poctivější sousedé na své náklady stříkají aspoň přímo sousedící řádek, aby si od nákazy trochu pomohli. Často si tak pomůžou k tomu, že vidí souseda na vinohradu aspoň jednou za rok, při sklizni, protože i na takových vinohradech překvapivě pár hroznů dozraje. Nejrůznější „bio" a „eko" - vinaři se snaží takovéto přírodní „bio" a „eko" - vinice napodobit, ale podle množství vína, která v posledních letech sklidili, alespoň někteří donutili svoje sousedy postříkat sousedící řádek také, protože jejich vinice musely být stejným semeništěm chorob, jako ty neudržované. Mít souseda, který ve špatném roce nezvládne boj proti chorobám, je katastrofa. Asi tušíte, že když takový neřádný soused přijde poděkovat za to, že mu ten poctivý občas postříkal, jednomu z nich nebezpečně stoupne krevní tlak. A proč JS naznačuje, že kdo má sousedy, kteří stříkají, nemůže být řádně certifikovaný biovinař, snad taky.
No a pak je tu samozřejmě často zmiňovaná zvyšující se odolnost chorob proti postřikům. Ano, jsou to živé organismy a evoluce funguje, vyvíjejí se. Navíc, situace v našich vinohradech, kde jeden vinař obvykle ošetřuje jen pár řádků, ze kterých se postřik dostane na sousedovy jinak ošetřené řádky úletem, či dokonce jen odparem, tomu silně napomáhá. Jinak a v jiném termínu ošetřované řádky, na kterých může být plíseň v plném rozvoji, tak jsou zasaženy velmi malou dávkou účinné látky, což je situace pro vznik rezistence zcela vynikající. Opravdu tak vzniká rezistence proti některým postřikům, zejména proti těm novějším, z dílen chemických laboratoří. Takové strobiluriny (například Zato), útočí na schopnost hub se „najíst". To je ale schopnost, kterou všechny živé organizmy neustále trénují a vylepšují a za každý pokrok jsou okamžitě odměněny. Okamžitá odměna je nejúčinnější způsob motivace a tak se vznik rezistence čekal. Proti strobilurinům se už rezistence objevuje a v letošním roce to způsobovalo i závažné potíže. Azolové přípravky ztrácí účinnost také už delší dobu. Ale o tom, že by se objevovala rezistence hub proti síře či mědi jsem ještě neslyšel, zcela určitě mají účinnost stále stejně dobrou.
Staří vinaři vzdychají, že dříve používané postřiky jako Rubigan, Bayleton, zabíraly lépe. Nevím to přesně pro každý případ, ale obvykle se zrušily proto, že na ně vznikala rezistence, anebo byly příliš jedovaté pro člověka a je za ně náhrada.
Také nic nenaznačuje sníženou účinnost rezistence odolných druhů révy, nezdá se, že by byly napadány ve zvýšené míře. Případ Hibernalu, kde se ukázalo, že květenství je velmi citlivé v době před a během květu na peronosporu, nejspíš nebude žádné „prolomení rezistence", ale vlastnost odrůdy, na kterou se dříve nepřišlo prostě proto, že je to odrůda poměrně mladá. K napadání květenství může docházet jen v některých letech při vhodném počasí, a pokud je Hibernal alespoň jednou ošetřen na začátku vegetace, což se doporučuje u všech odrůd, i rezistentních, k napadení nedojde. Ke škodám došlo jen tam, kde vývoj počasí vinohradníka zaskočil, nebo kde nepostříkal vůbec. Nedošlo tedy k prolomení rezistence, ale k prolomení očekávání, která do rezistence Hibernalu byla vkládána. Je to i trošku zvláštní, protože rodičovská odrůda Chancellor, která je zdrojem rezistence Hibernalu, je známá velkou odolností listu, ale hroznem velmi citlivým na peronosporu. Obdobná vlastnost se tedy dala očekávat i u Hibernalu.
Také bych připomněl, že mladá sazenice má listy a na nich všechny orgány malé, a zejména průduchy ne zcela vyvinuté. I u dospělých keřů se spora dokáže průduchem protáhnout až tehdy, když je list velký 2- 5 cm. Pokud se spora do průduchu nedokáže dostat, nedokáže na listu parazitovat. Potom pozorujeme, že malé sazenice nemusí být napadeny, i když pocházejí z oblastí, kde se s chorobami setkat musely a sazenice stejné odrůdy tam jsou napadené ve vinohradu i ve školce. Pokud je taková sazenice zasazena na místě vzdáleném od jiných vinohradů, může i desítky let růst a plodit zcela bez ošetřování. Po letech se mne majitel přijde zeptat, jak to, že ten jeho odolný, „rezistentní" keř révy najednou trpí nějakou chorobou a bez pravidelného postřiku na něm nejde dopěstovat úrodu. Na vině není ztráta rezistence, ale zavlečení plísně na keř, který prozatím chránila od zdroje nákazy velká vzdálenost.
Ani ontogenetická rezistence občas nefunguje, jak bychom si představovali. Je důležité připomenout, že rezistentní se stávají ty části rostliny, které dorostly do určité vlastnosti, například velikosti. Ty části, které jsou menší, stále zůstávají citlivé a potřebují ochranu. Bohužel infekce a choroba způsobuje zpomalení vývoje, takže napadené části, u kterých bychom nejvíce potřebovali, aby odrostly do stádia, kdy už jim choroba není nebezpečná, jsou zabrzděné, a infekce na nich řádí víc, než v okolí a hlavně víc, než bychom v tu dobu čekali. Potom nacházíme ložiska infekce v době, kdy už mělo být dávno po ní a kromě poškození úrody a kondice keřů, si přenášíme infekční zdroj do dalšího období.

Protože někteří považují účinky fytoalexinů na lidské zdraví za přímo zázračné, také naznačují, že bychom měli jejich množství ve sklizni maximalizovat kontaktem révy s patogenem, či alespoň jeho částmi do té míry, aby byla nucena produkovat co nejvíce těchto látek. Až věcem lépe porozumíme, doufám, že na tento názor budeme hledět jako na hloupý módní výstřelek.

Kde kdo si dělá legraci z toho, že prý biovinaři stříkají v noci. Ale jestli jste pozorně četli minulý díl, tak byste měli vědět, že je to věc, kterou by dělat opravdu měli! V noci je vyšší vzdušná vlhkost, kterou biopostřiky s živou mikroflórou vyžadují. A pokud jsou taková horka, že ani v noci není vzdušná vlhkost dostatečná, biovinaři asi použijí síru, která je při vysoké teplotě příliš agresivní a popálila by révu. Počkají tedy na večer, až vedra opadnou a takže zase budou stříkat v noci.

Ještě bych si dovolil zamyslet se nad vývojem nejenom plísní, ale živých tvorů obecně, i když nás nejvíc zajímá hlavně ten vývoj, který vede k prolamování rezistence. Jedna z teorií považuje za základní jednotku života gen a všechny živočichy, rostliny, plísně, viry ba i lidi, které normálně považujeme za to podstatné a důležité, vidí jen jako poměrně nedůležité nádoby, přenašeče, které geny využívají k tomu, aby se co nejvíce rozšířily a rozmnožily. V tom jim překáží hlavně další geny, se kterými vedou tvrdý konkurenční boj. Takže geny révy samozřejmě nemají zájem na tom, aby geny plísně používaly jejich přenašeče, tedy révu, k vlastnímu množení. Ale my lidé, pěstujeme révu v monokultuře, natěsnanou k sobě, takže plísně mohou přeskakovat z jedné na druhou a svou činností ještě přenášíme spory z místa na místo, takže zamořily celý svět. Navíc záměrně vybíráme druhy révy neodolné a ještě jim podstrojujeme dusíkem, i když důsledná redukční dieta byla tajnou zbraní révy minimálně po několik posledních miliónů let. Kdyby to plísně uměly, daly by nám za to hubičku! V přírodě by nikdy nebyly tak příznivé podmínky pro rozmnožování peronospory a oidia, tedy i jejich genů. Sice se je snažíme ničit, ale poněkud nedůsledně, stále více se smiřujeme s tím, že plísně tu jsou s námi a zřejmě i budou. Když uvážíme, že nejmenší jednotka plísně, spora, je extrémně maličká, a o to větší množství jich neustále vzniká a že peronospora klidně stihne třicet generací za sezónu, vidím tu obrovský potenciál genetického vývoje. Na druhou stranu, celé plochy vinohradů jsou jeden jediný klon, často vzniklý už před staletími. Navíc je réva jako druh geneticky velmi uniformní, má velmi málo variant jednotlivých genů a mnoho nemá ani vzdálených příbuzných. A co hůř, my v podstatě pěstujeme jenom jediný poddruh, Vitis vinifera, který je na tom úplně nejhůř. Nejen že prošel extrémním, lidmi řízeným výběrem, ale navíc, za opravdu dlouhou dobu se neměl šanci potkat s žádnou exotickou kráskou z cizích krajů, která by vnesla do rodiny trochu svěží krve. Réva je geneticky ustrnutá a to se jí a jejím fanouškům nemusí vyplatit. Podle mne, momentálně mají plísně nehezkou vývojovou výhodu, kterou jenom trochu narušuje pěstování hybridních a rezistentních odrůd. Zatímco plísně se vesele množí, révě je to dovoleno jen ve šlechtitelských stanicích a ještě se najdou tací, kterým i to vadí. Navíc obvyklý systém pěstování révy, kdy každý má pár řádků, které stříká, kdy chce a čím chce, vede k tomu, že nejen od sousedů přeletují spory a dosedají na list, na kterém jsou zbytky postřiků, ale od sousedů přeletují i postřiky a v mikro dávkách otužují plíseň přesně podle hesla „Co tě nezabije, to tě posílí!". Takový to systém nemůže trvat příliš dlouho, protože jinak se plísně přizpůsobí a révě to natřou tak, že se budeme divit. Pokud se vrátíme k původní představě genů, které se ze všech sil snaží rozmnožovat na úkor těch druhých, brzo zjistíme, že pokud jedna strana má možnost nekontrolovaného množení, tedy pokusů o výhru a druhá ne, nemůže systém dlouho vydržet. Dlouhodobé rovnováhy dosáhneme jen tehdy, když plísním úplně odebereme možnost se množit. Ale o tom až v příštím dílu.

Závěrem musím poděkovat Ing. Ivo Kotrlemu, který udělal v textu korektury a opravil chyby.

Literatura:
Pěstování révy vinné, Doc. Ing. Pavel Pavloušek, Ph.D. (2011)
Ampelografia Slovenska, Ing. Dorota pospíšilová, PhD., Ing. Daniel Sekera, PhD., Ing Tibor Ruman, PhD., (2005)
Pestujeme vinič, Ing. Ján Braun, Ing. Gašpar Vanek, CSc.,(2003)
Rukověť vinaře, Prof. Ing. Vilém Kraus, CSc., Vítězslav Hubáček, Ing. Petr Ackermann, CSc., (2004)
Vinič a víno
Dačnik 2007, 2008, 2009
http://www.vuzt.cz/svt/vuzt/publ/P2007/082.PDF
http://www.agromanual.cz/cz/clanky/ochrana-rostlin-a-pestovani/ochrana-obecne/vyskyt-chorob-a-skudcu-ovocnych-drevin-a-revy-v-lonskem-roce.html

Odkazy:
Počasí radar
Počasí na IDnes
Počasí Začátek - hezký graf
Počasí rusky, ale podrobně - pro Hustopeče, ale umí kdejakou dědinu
Počasí rusky - pohyblivé mapy
Počasí polsky - přehledné grafy, ale nezapomeňte povolit vyskakovací okno
Český hydrometeorologický ústav
Počasí slovensky, družice
Počasí slovensky

Ochrana révy, díl 1 - houbové choroby a rezistence
Ochrana révy, díl 2 - způsoby ochrany
Ochrana révy, díl 4 - eradikace
Ochrana révy, díl 5 - Proč to je tak jak je 

Počet příspěvků v diskuzi: 2  Vložit/Zobrazit příspěvek
Počet zobrazení článku: 8404x
Průměrná známka po 0 hodnoceních: -
 1    2    3    4    5  
J. 20.02.2015 17:57:44