Ochrana révy, díl 2 - způsoby ochrany
V minulém díle jsem představil zúčastněné strany souboje réva proti plísním. A protože je snad jasné, které straně fandíme, zkusím naznačit, co můžeme udělat my.
Ochrana révy před plísněmi, a připomínám, že se v tomto článku omezím na peronosporu, oidium a plíseň šedou, je složitý problém, kterým se odborníci intenzivně zabývají už přes sto let a očekávám, že jim to ještě na nějakou dobu vydrží. Zejména v posledních dvou letech byl stav na mnoha vinicích neuspokojivý a zvláště oidium způsobilo značné škody. Révu je tedy třeba chránit a snažíme se o to hned několika způsoby:
Výběr odrůdy. Nejen že dnes už máme možnost výběru odrůdy s aktivní rezistencí, ale můžeme využít i rezistence pasivní, ontogenetickou. Dostatečně raná odrůda dokáže včas nahromadit v bobuli 8 °NM cukru, tím přestane být zelenou částí keře a oidium ji už nenapadá. Právě tak, pokud včas dozrála a je sklizena, problém s podzimními hnilobami hroznů je vyřešen. Zrovna tak není rozumné vysazovat velmi citlivé odrůdy v místech, kde se dá očekávat vyšší vzdušná vlhkost, jako jsou údolí, spodní části svahů a blízko vodních ploch, luk a obilných polí.
Agrotechnika nám umožňuje používat vzdušné keře, které brzy oschnou, široké řádky a vysoké tvary vedení, které znesnadňují přenos spor na hrozny a listy. Proti peronospoře i plísni šedé je to velmi účinné opatření. Zrovna tak nám umožňuje zohlednit očekávané problémy s chorobami výběrem směru řádků, výživou (hlavně dusík), vhodným termínem provedení prací, sklizně a podobně.Odebírání nadbytečných letorostů a listů během zelených prací umožňuje získat vzdušné keře, které umožňují lepší prostupnost větru i slunce i postřiku a díky tomu rychleji osychají, na všechny části keře působí UV záření i účinné látky. Zelené práce jsou podle některých odborníků tak důležité, že bez jejich kvalitního provedení žádná ochrana není dostatečná. Dobře provedené zelené práce dokáží podstatně snížit náklady na ochranu révy.Odstraňování poškozených částí keře je základní formou boje s fytoplazmami a dřevokaznými houbami, ale u těchto tří chorob zmíněných se provozuje jen v menším měřítku, je totiž pracné. Prakticky tak vinaři bojují jen s plísní šedou likvidací poškozených a napadených bobulí stolních odrůd, protože: „Jedna nahnilá bobule zkazí celý hrozen!". U moštových odrůd s hustým hroznem a na velkých plochách to je možné jen v malém, či při sklizni, používá se nějaký jiný způsob ochrany, obvykle postřik, který plíseň vlastně jen pozdrží po dobu, než se situace vyřeší sama. Zahrádkáři a malopěstitelé na plochách vzdálených od vinohradů jiných a tedy od zdrojů spor, ale mohou pomocí odstraňování napadených listů dosáhnout velmi dobrých výsledků i proti oidiu a peronospoře. Pokud utrhnou a vyhodí napadené listy, dříve než plíseň začne produkovat spory druhé generace, podaří se jim zlikvidovat ohnisko nákazy dříve, než se rozšíří. Pokud bylo opravdu jen jedno, mají na nějaký čas vyhráno.Určitou pomocí je i podzimní likvidace opadaných listů, na kterých je mnoho spor peronospory. Pokud listí z pozemku úplně odstraníme, či spálíme, máme jistotu, že tyto spory nepřezimují a na jaře nebude tlak peronospory tak silný. Opět je to reálné jen u zahrádkářů.
Fyzikální ochrana bohužel není dostatečně účinná a ekonomická. Stará sadařská rada doporučuje na jaře, při napučených očkách ošetřit stromy, ale lze i révu, plamenem, ve kterém shoří mnoho přezimujících škůdců, kteří jsou už v předjaří aktivní. Proti plísním to nebude mít velkou účinnost. Horká voda se ale s výhodou používá při desinfekci množitelského materiálu.Vysoké teploty však réva snáší dobře a přitom vysoká teplota všechny plísně poměrně spolehlivě ničí. Je však nutno připomenout, že vysokou teplotou myslíme teploty výrazně nad 30 °C, protože plísně do 28 °C vesele prosperují. Takové teploty u nás doprovází i sucho a silný sluneční svit, tedy i UV záření, a to je samo velmi silnou desinfekcí. Člověku v takovém počasí naskáčou puchýře po několika hodinách, co teprve tenkému povlaku plísně, který je venku celý den! Taková tepla doprovázená počasím bez přísunu vody jsou vinaři velmi vítána, protože dokáží zlikvidovat plíseň šedou úplně, dokonce i peronosporu spálí, i když včetně poškozených částí listů. Padlí ničí teploty nad 33 °C, ale trvající několik hodin! Na úplné zničení je třeba hodin dvanáct, při plné expozici slunečním (UV) zářením (v zastíněné části může přežít). Vzhledem k běžnému dennímu chodu teplot, by maximální teplota takového dne musela přesahovat 40 °C. Podle metody prognózy nebezpečí výskytu oidia „Powdery mildew Risk index", jeden den s teplotou nad 35 °C (to znamená teplotu nad 33 °C alespoň několik hodin), snižuje nebezpečí výskytu oidia jen o tolik, jako ji jeden běžný den zvyšuje. Pokud tedy maximální denní teplota nedosahuje 40 °C, nebo 35 °C alespoň po tři dny za sebou, na desinfekční schopnost vysokých teplot u oidia je lěpe nespoléhat. Přirozených nízkých teplot nelze využít, zelené části révy jsou citlivější než houbové choroby. Ani zimní mrazy neškodí plísním dostatečně spolehlivě. Spory oidia jsou poškozovány až stejnou teplotou, která už poškozuje citlivé odrůdy révy. Ani se nedá spolehnout na to, že mrazy větší než -15 °C vůbec přijdou. Přesto si dovolím podotknout, že snížení teplot na podzim a v zimě, má na likvidaci chorob výrazně větší vliv, než veškeré úsilí člověka.Vlákna oidia jsou tak křehká, že je poškozuje i tekoucí a stříkající voda, například silný déšť. I spory oidia jsou deštěm poškozovány a smývány z listů na zem. Za silně deštivého počasí se proto oidium příliš nerozvíjí. Obdobný efekt má i postřik velkým množstvím kapaliny, třeba i čisté vody.
Chemická ochrana
Látky používané na ničení plísní nazýváme fungicidy a na révu jich spotřebujeme překvapivě velké množství. Jediná plodina, která vyžaduje podobně intenzivní ochranu, jsou citrusy. V zemích kde nerostou, jsou druhou plodinou co do spotřeby fungicidů obilniny, ale je třeba připomenout, že obilná pole zabírají výrazně větší plochu, než vinohrady. Ve Francii se roku 1999 na vinohrady spotřebovalo asi sedmkrát více fungicidů, než na obilniny. A na všechny další plodiny se spotřebovalo méně něž na obilniny. V celé EU bylo na révu použito 70 % fungicidů v letech 1992 - 1996 a za roky 1999 - 2003 to bylo 58 %. Je tedy jasné, že réva v našich podmínkách vyžaduje takovou ochranu, jako žádná jiná plodina a mohou za to hlavně tři uvedené plísně. Přes všechny pomocné látky a postupy, naprostou většinu této ochrany zajišťují fungicidy. Asi tušíte, že to není úplně v pořádku a používání tak velkého množství ochranných prostředků opravdu přináší riziko poškození zdraví. Hledisko přiměřené neškodnosti pro lidi, zvířata, révu i životní prostředí je tedy velmi důležité a přímo určuje, co budeme používat.
Kontaktní fungicidy jsou látky, které zůstávají na povrchu rostliny a patogen zabíjí jen tehdy, když se s ním dostanou do přímého kontaktu. Nejsou schopny působit na patogen, který už je uvnitř rostliny, ba ani na jiném místě, i kdyby to bylo jen o milimetr vedle. Pro ochranu révy je to dost nedokonalé řešení, protože zrovna ta roste velmi rychle a nové přírůstky tak vůbec nejsou chráněny. Přesto je to zcela nejpoužívanější způsob.
Síra je prvkem zcela běžným, v zemské kůře je ho skoro celá tisícina, v mořské vodě dokonce o něco víc. Oidium je na síru citlivé a ani jiné plísně ji nemají rády, přestože síra je nekovem, patří mezi chalkogeny (rudotvorné), stejně jako kyslík, selen, polonium. Navíc je to makroprvek, tedy surovina potřebná k životu v množství ne úplně malém. Dokud se nepoužívala jako pravidelný postřik, bylo třeba některé vinohrady sírou přihnojovat. Pro člověka i révu je síra relativně neškodná a určité nebezpečí hrozí pouze při manipulaci s ní. Dokud se používala formou poprachu, vinaři se před vdechnutím chránili rouškami a šátky, dnes se používá bezpečnější postřik vodní suspenzí. Dochází tak maximálně k mírnému popálení, ale ne u vinařů, pouze špiček letorostů citlivějších odrůd révy, například Hetera. Za působení vlhkosti, světla a kyslíku vzniká z práškové síry oxid siřičitý, SO₃, který je růstovým inhibitorem, pro plísně přímo jedovatý. Reakce je značně závislá na teplotě. Při teplotě pod 16 °C, není síra nebezpečná ani oidiu, naopak při teplotách nad 28 ° C se uvolňuje tolik síry, že se zkracuje účinnost postřiku na 5, i méně dnů. Pokud teplota stoupne nad 30 ° C, dochází k popálení listů všech odrůd révy. Oxid siřičitý se působením vlhkosti rychle mění na kyselinu siřičitou a ta přechází na kyselinu sírovou H₂SO₄, která reaguje na sírany. Na ochranu révy potřebujeme ročně maximálně několik kilogramů na hektar a ztráty způsobené vymýváním jsou 200 - 360 kg SO₄ za rok, takže nebezpečné hromadění v půdě nehrozí. Navíc, síra z postřiku se uvolňuje ve formě plynu a ten vítr z části odnáší. Do moštu zbytky postřiku částečně přechází, ale protože narušují start fermentace, vinaři pečlivě dodržují ochrannou lhůtu před sběrem. Před sklizní už navíc ochrana není třeba. Ve víně je síra přirozenou součástí, jako součást mnoha vonných (i nepříjemně) látek ovlivňuje vůni i chuť, případné zbytky postřiků kvasinky zcela zpracují. Do většiny vín síru dokonce přidáváme a to přímo ve formě velmi agresivního SO₃. Běžná hodnota celkové síry je u zcela nesířeného vína od 9 do 20 mg/l. Běžný přídavek síry je obvykle 30 - 50 mg/l a u speciálních vín zákon povoluje celkové síry 400 mg/l. Proti ošetřování vinohradů sírou tedy v současnosti nikdo nic nenamítá, vývoj se soustřeďuje na omezení síry do vína záměrně přidávané.
Poměrně rychle se našly i další látky, které při rozumné ceně likvidují plísně. Samozřejmě to jsou především těžké kovy, fungující jako plasmatické jedy a z nich ten nejúčinnější a nejjedovatější je rtuť. Ta je ale tak jedovatá pro všechny vyšší živočichy, včetně člověka, že z ochrany rostlin byla prakticky úplně vyřazena a používá se už pouze pro moření osiva. Dobré účinky mají i nikl, cín, železo, zinek a kadmium, ale pouze některé sloučeniny jsou prakticky využitelné. Na ochranu révy používáme hlavně měď.
Měď používáme proto, že peronospora na síru reaguje velmi málo, ale na měďnaté přípravky citlivá je. Měď je těžkým kovem a její nebezpečnost pro člověka, révu i životní prostředí je vyšší než u síry. Ionty mědi blokují mnoho enzymů, které plísně a jiné mikroorganizmy používají. Z vyšších organizmů je více nebezpečná pouze pro ryby (od 0,1 mg/l, ale pro řasy a bakterie od 0,03 mg/l), navíc v přírodě rychle reaguje na málo rozpustné sloučeniny, které jsou nepohyblivé a tedy i málo nebezpečné. Réva reaguje na postřik měďnatým přípravkem několikadenním zastavením růstu a zvýšeným vyzráváním dřeva, což se i záměrně využívá. Některé odrůdy révy, mědnaté postřiky snáší hůře, třeba Muškát Ottonel. Měď také podněcuje vlastní obranné mechanizmy rostliny, hromadění fenolů, fytoalexinů a aktivaci enzymů. Měď je mikroprvkem potřebným pro tvorbu chlorofylu, tedy tvorbu cukrů a tím vyzrávání. Nedostatek mědi se projevuje zakrnělým růstem a těžkou chlorózou. Kraus uvádí, že při úrodě 10 tun hroznů z jednoho hektaru, je v těchto deseti tunách zapracováno i 60 - 120 g mědi nutných na jejich růst. Ruckenbauer a Amann uvádí potřebu o něco menší, na veškerý roční přírůstek nejméně 25,9 g pro Ryzlink Rýnský a nejvíce 110,0 g pro Veltlínské zelené. Je tedy jasné, že rozumné množství mědi je nejen neškodné, dokonce i potřebné. I v kuchyni je měděné nádobí stále považováno za bezpečné. Bohužel, množství, které potřebujeme pro ochranu před peronosporou, překračuje přirozený koloběh mědi na vinici dvacetkrát či více. Povolená maximální dávka v integrované produkci je dva kilogramy čisté mědi na hektar a ta může být v jednom jediném postřiku, který zajistí ochranu na 14, ale také možná i jen na 7 dní! Měď má sice poměrně dost rozpustných sloučenin, takže její nadbytek časem odnese voda, ale ty nerozpustné jsou opravdu nerozpustné, takže Ruckenbauer a Amann uvádí ztrátu vymýváním pouze 15 - 50 g za rok. Hromadění mědi v půdě se tak jeví jako problém. Krátký výpočet nám ukáže, že na jednom hektaru je do půl metru hloubky asi 10 000 tun zeminy, nejvyšší přípustná koncentrace v půdě 100 mg/kg (0,1 ‰) odpovídá 1 000 kg mědi a to lze stihnout za 500 let při dodržení pravidel IP a za 50 let při deseti postřicích za sezonu, což někteří vinaři dříve považovali za docela přiměřené. Bude to asi vinařský folklór, ale slyšel jsem, že z dob kdy pravidlo starých vinohradníků říkalo „réva musí být modrá", podle barvy kterou získaly listy dobře ošetřené Bordeauxskou jíchou, prý zůstalo v Německu pár vinohradů tak promořených mědí, že tam ani tráva neroste. Ale i v mnohem méně zasažených vinicích se někteří obávají o mikrobiální život, který je na měď citlivý. Navíc jsou to právě vinaři, kdo přichází s chemikáliemi při postřiku do tak těsného kontaktu, že prý (opět folklórní informace) statistika u tohoto povolání naznačuje poškození jater. Ale ne z alkoholu, jak by snad někdo čekal, ale z postřiků a z těch jsou dnes nejnebezpečnější právě ty měďnaté! Pro člověka je smrtelná dávka solí mědi asi 4 g a i menší množství způsobuje poškození ledvin a jater, takže při kontaktu s měďnatými postřiky máme dobrý důvod být opatrný. Do moštu zbytky měďnatých postřiků částečně přechází, ale spolehlivě zreagují se sirovodíkem vznikajícím při kvašení. Tím vytvoří nerozpustnou sloučeninu, která z vína vypadne při prvním stáčením, takže množství mědi v hotovém víně je téměř nulové. Reakce je velmi rychlá a tak spolehlivá, že se používá k odstranění sirovodíku, který ve větším množství vínu velmi škodí. To vede některé starší vinaře k přidávání modré skalice do moštu „na špičku nože do foroty". Tento postup je nebezpečný a nemá s pečlivou výrobou vína nic společného. Měď ve víně je jedovatá a nejohroženější skupinou jsou právě vinaři a jejich rodiny. Přebytečnou měď teoreticky je možné odstranit, ale prakticky je použitelné pouze takzvané modré čiření. To dokáže odstranit z vína těžké kovy a obvykle se využívalo k odstranění železa rozpuštěného během sklizně z nástrojů a nádob. Díky nahrazení železných pomůcek ve vinařství nerezem a plasty už k rozpouštění železa do moštu nedochází, zákaly způsobené železem už vůbec neznáme a modrého čiření není třeba, což je jenom dobře. Jde totiž o poměrně nebezpečný postup. Při špatném dávkování vznikne velmi jedovatý kyanovodík, a proto je povoleno pouze pod dohledem odborné laboratoře a využití této služby je zřejmě tak drahé, že se vyplatí pouze ve velkém objemu. V normálních provozech se tedy neprovádí už tak dlouho, že je zapomenuto i částí odborné veřejnosti. Někteří si dokonce pod pojmem modré čiření dokonce představují právě přídavek modré skalice. Takže ještě jednou! Modré čiření je určeno pro odstranění těžkých kovů z vína, a jméno má podle výsledné sloučeniny, známé jako berlínská modř, vznikající po odstranění nadbytečného železa. Přidávání mědi do vína za účelem odstranění sirovodíku je zcela spolehlivé a bezpečné, pokud se provádí aspoň trochu odborně, a ne „do foroty". Stejně tak měďnaté postřiky používané při ochraně révy nepřechází do hotového vína. Jediným problémem zůstává množství mědi, které se každoročně hromadí v půdách našich vinohradů.
Bordeauxská jícha (čteme a někdy i píšeme bordóská) byla prvním měďnatým postřikem, objeveným roku 1886. Dnes se užívá málo, protože novější přípravky mají snazší přípravu. Připravuje se z modré skalice, chemicky síran měďnatý, CuSO₄ a vápna ve formě hydroxidu vápenatého Ca(OH)₂, v optimálním poměru 4,5 kg CuSO₄ : 5,5 kg Ca(OH)₂a 454 l vody. Hydroxid vápenatý získáme nejspíše hašením (pozor na prudké zahřívání!) čerstvě páleného vápna CaO, toho stačí polovina, ale i poměr 1:1, lze použít. Obě látky je třeba rozmíchat zvlášť, ve dvou nádobách a poté lijeme roztok skalice do vápna, tím vzniká zásaditá jícha. Pokud to uděláme obráceně a lijete vápno do roztoku skalice, vznikne jícha kyselá, která révu popálí. Směs je třeba ihned vystříkat, jinak klesá účinnost. Pokud se přidá se cukr či mléko, je možné jíchu uchovat až několik týdnů, také to prodlouží účinnost (a nejspíše o něco sníží). Postřik se nesmí provádět za slunečného počasí, révu by popálil. Ani za rosy či mokra, ředil by se. Místo modré skalice lze použít i skalici zelenou (obsahuje železo, proti kterému nic nemáme, používá se i jako hnojivo), ale ani účinek nebude tak dobrý.
Burgundská jícha se připravuje také z modré skalice, ale neutralizuje se sodným louhem. Používá se poměr 1:1 s krystalovou sodou, nebo 1:0,5 se sodou kalciovou. Má obdobnou přípravu, použití i vlastnosti, ale sodík častěji způsobuje popálení a může způsobovat slané příchutě. Průmyslově vyráběné a v obchodě nabízené postřiky založené na mědi najdete v prospektech a reklamách. I ostatní kontaktní fungicidy pohledejte, zmíním jen ten nejčastější.
Mancozeb je syntetický kontaktní fungicid nahrazující měď. Patří mezi dithiokarbamidany a obsahuje zinečnaté a manganaté soli. Inhibuje klíčení spor, už viditelnou plíseň nevyléčí. Pro srovnání, pro člověka je stokrát méně jedovatý, místo 4 g měďnatých solí byste museli sníst 400 g mancozebu. Navíc se v přírodě rozkládá, za deset dní ho zmizí polovina a půdním organizmům nevadí. Akorát dravý roztoč Typhlodromus pyri ho moc nemusí.
Systémové fungicidy nezůstávají jen na povrchu, přirozenými cestami se dostávají do dalších částí rostlin. V ideálním případě napadenou rostlinu i léčí a chrání ji po delší čas, včetně nových přírůstků. Pokud má být přípravek tak přátelský, že ho réva nechá proudit svým tělem a přitom zabíjet plísně a zároveň mu máme důvěřovat, že nedělá víc, než chceme, musí umět fakt zajímavé věci. A to často znamená, že umí věc jen jednu. To je velký rozdíl proti výše uvedeným fungicidům kontaktním, ty škodí plísním hned několika způsoby. Jestli si vzpomenete na minulý díl, pokud je ochrana založena na jediné vlastnosti, pravděpodobnost, že vznikne rezistence, je veliká. Taková účinná látka ztratí svou účinnost, a nejenom že vinohradník přijde o peníze, čas a práci, které investoval do nefunkčního postřiku, on postříká a stejně mu to zplesniví, takže přijde o celou úrodu. Tento problém je takovou hrozbou, že se nejen výrobci, ale i vinaři snaží tomu předejít, kombinují přípravky v postřiku i čase a vymýšlejí stále nové. A stejně je pro jistotu někteří vinohradníci raději ani nepoužívají a zůstávají u klasiky. Přesto se už rezistence plísní na některé druhy účinných látek objevila. Systémové fungicidy ale mají vlastnosti, které jiné prostředky nenabízejí, a proto se budou používat i nadále. Jejich hlavní využití je během květu révy, při poškození například kroupami a při nezvládnutí ochrany standartními prostředky. Potom ještě mohou zastavit rozvoj plísně a zachránit co se dá. Jejich druhů je značné množství, já se jimi vůbec nebudu zabývat, protože jich tolik, že se v nich není snadné vyznat.
I jiných chemických přípravků dnes máme dostatek. Dokonce i takových, které považujeme za zdravotně i ekologicky nezávadné a přitom fungují. Setkáváme se ale s jejich odmítáním, musím konstatovat, že převážně z neznalosti. Strach z neznámého je jeden z nesilnějších. Sice je zároveň jeden z nejspolehlivěji vyvratitelných, ale hlavně procesem učení a to vyžaduje myšlení a to, jak známo, bolí! Ale prostě nemůžeme chtít po vinařích, aby si našprtali chemické a biologické procesy, které špičkoví vědci zkoumali po desetiletí. Ani po nich nemůžeme chtít, aby bezmezně důvěřovali lidem, kteří jim je doporučují, protože právě ti mají z prodeje zisk a ten je příliš velké a silné pokušení. Protože moje znalosti jsou v této oblasti také dost chabé, těžko mohu doporučovat něco já a ani nevím o nikom, kdo by to mohl udělat, i když jméno Ing. Gašpar Vanek, CSc, by tu padnout mělo. Odkáži vás na ceníky firem, které je nabízí, internetové stránky, které se tomu věnují (www.galati.cz) a ochranářské kalendáře, které vycházejí jako součást vinařských časopisů (doporučuji lednové číslo Vinič a víno). Nicméně o několika přípravcích, většinou těch, které vám odborníci nenabídnou, se nedozvíte mnoho ani tam, anebo mám na ně vlastní názor, takže se o nich přeci jen rozepíšu.
V USA se proti oidiu používá i přídavek minerálního oleje. Patří mezi „Další látky tradičně používané v ekologickém zemědělství (zdroj: Úřední věstník EU, 2008)". Asi není problém i s běžně používaným olejem jedlým, používaným v kuchyni, rozhodně je povolen řepkový. Nevím přesně, jak funguje, ale nejspíš dost podobně jako přípravky Biool a Bioton. HF - Mycol je fenyklový olej s rostlinnými výtažky, působí i proti plísni šedé. Pomerančový olej je zajímavým prostředkem s prý dobrou účinností, najdeme ho v přípravku Prev-B2.
Plísně preferují prostředí kyselé, zásadité jim nevyhovuje. Soukromě si myslím, že to bude jeden z mnoha důvodů, proč se révě tak dobře daří na vápencových půdách. Není v našich možnostech odkyselit celé vinohrady, ale ukázalo se, že na ochranu proti těm nejškodlivějším plísním stačí zvýšit pH na povrchu listu, neboli ho alkalizovat, pokrýt ho vrstvičkou zásaditého louhu. Tuto vlastnost měla i Bordeauxská jícha. Mezi přípravky, které se k tomu používají, je nejlepší zřejmě hydrogenuhličitan draselný, KHCO₃. Nejdostupnější je hydrogenuhličitan sodný, NaHCO₃, čili jedlá soda, součást kypřícího prášku do pečiva, používá se 1 % roztok. Ale fungují všechny hydrogenuhličitany, takže vám možná někdo poradí i cukrářské droždí, hydrogenuhličitan amonný, (Nh₄)2CO₃. Používá se i vodní sklo, což je vodný roztok křemičitanu sodného Na₂SiO₃, dokonce i draselné vodní sklo K₂SiO₃, tedy všechno látky nezávadné, běžně používané v potravinářství, proti kterým jistě nebude námitek. Zajímavé je i použití chloridu hořečnatého.Gašpar Vanek si všimnul, že v lepším zdravotním stavu jsou vinohrady poblíž vápenek, což přikládal lepší ekologické rovnováze. Zrovna v okolí vápenek? Tam kde si všichni stěžují, jak se tam práší velmi agresivní zásaditý prach? Poprašovat listy révy nehašeným vápnem jistě nebudeme, ale vápenné mléko se jako pomocná látka přidává hned do několika přípravků. Jeden z nich je postřik 3 - 5 % (pozor, neužívat na zelený list, herbicidní účinek!) zelenou skalicí, který provádějí v zemích bývalého SSSR během opadu listů, nebo hned po něm. Slibují si od toho poškození přezimujících spor a lepší zdravotní stav na jaře. U nás se obdobným způsobem stříkají peckoviny měďnatými přípravky proti monilióze. Ale pravdou je, že vápenné mléko se do tohoto postřiku přidává hlavně proto, aby původně bezbarvý postřik obarvilo a usnadnilo tak postřik réví. Je pak dobře vidět, které pruty už ošetřené byly a které ne.Sírovápenná jícha se kdysi používala proti akarinóze a jiným roztočům, tedy v době před rašením. O něco později sírou stejně stříkáme, tak proč nepřidat trochu vápna?Ještě zajímavější je udržovací vápnění vinohradů, které podle Gašpara Vaneka zvyšuje odolnost vinohradů vůči plísním, dokonce uvádí, že výrazně zvyšuje indukovanou rezistenci révy a dokládá to rozdílem mezi vinohrady během roku 2014. Podle mne je samozřejmě správné, když je réva harmonicky zásobena živinami, včetně vápníku, který zpevňuje pletiva a opravdu zvyšuje odolnost proti chorobám. Zároveň bych připomněl, že povápnění povrchu znamená i dlouhodobé prášení drobných zásaditých částic, které na plísně působí jako kontaktní fungicid. Udržovací vápnění provedené koncem jara, dokud jsou letorosty ještě kratší než 10 cm, umožňuje zasáhnout přezimující peronosporu už na povrchu země, během klíčení, dříve než kterýkoliv jiný, komerčně dostupný přípravek. Zde se nabízí další způsob boje, který je ekologický, finančně dostupný a není prozatím důsledně prozkoumán.
Desinfekční prostředky používáme, pokud použitý způsob ochrany proti plísni selhal, spory pronikly do rostlin, mycelium se rozrostlo a žádný kontaktní fungicid už situaci nevyřeší. Pomoci by mohl ještě fungicid systémový, ale ani ten nemusí být všemocný. Ještě jedno řešení se nabízí v podobě totální desinfekce, která oidium silně poškodí a umožní rostlině se s ní vypořádat.Postřik draselným, obvykle kokosovým mýdlem je běžně používanou ochranou proti škodlivému a obtížnému hmyzu. Draselné soli, hlavně draselná sůl kyseliny olejové fungují jako insekticid. Použití v ochraně proti padlí je trošku překvapivé, už jenom proto, že se nepoužívá jako fungicid, ale jako desinfekce. Vzhledem k velkému množství vody poškozuje plíseň i mechanicky, zvýší pH a připraví tak podmínky pro další, preventivní ochranu. Na našem trhu je k dispozici přípravek COCANA. Po uschnutí je třeba ošetřit révu jinými prostředky.
Manganistan draselný, KMnO₄je desinfekcí často používanou v medicíně, občas i v domácnosti. Je to silné oxidační činidlo, které ale rychle zreaguje a poté už žádnou ochranu neposkytuje. Jeho výhodou je snadná kontrola dávkování, roztok by měl mít slabě růžovou barvu. Jeho nevýhodou je, že obarví mnoho materiálů do hněda, včetně lidské kůže. Způsobuje také korozi kovů, takže pozor na drátěnku a stroje. Používá se jako postřik pokud se projeví příznaky plísně šedé na hroznech, a je už těžké něco dělat, protože většina postřiků má příliš dlouhou ochrannou lhůtu. Postřik hroznů slabým roztokem manganistanu draselného slabě růžové barvy, to je asi 5-7 g na 10 l vody, může pomoci. Poslední postřik před sklizní může být silnější, i 10 - 15 g na 10 l vody. Roztok by neměl z hroznů okapávat. Slabý roztok jde použít i k ošetření stolních hroznů, kde je důležitý vzhled, například určených na výstavu. Pokud jsou napadeny, není spolehlivější způsob jak je zachránit. Používají rovnou vědro roztoku a hrozen do něj ponoří (pozor na přetečení). Manganistan je spolehlivá desinfekce, zničí vše na povrchu a hrozen ponechá. Zreaguje ale za několik minut, potom už žádnou ochranu neposkytuje. Pokud je tedy třeba udržet hrozen déle, je nutno to po pár dnech zopakovat.Slabý roztok manganistanu draselného jsem zkoušel i jako poslední záchranu proti oidiu. Napadený keř jsem roztokem manganistanu důkladně osprchoval a po uschnutí nastříkal kontaktním fungicidem. Vypadal, že to pomohlo. Při použití přiměřeného množství, nehrozí hromadění, réva to bude považovat za slabé přihnojení. Pouze mikrobiální život po zásahu tak silným desinfekčním činidlem projeví nespokojenost tím, že ustane. Použití manganistanu draselného v ekologickém zemědělství povoluje i Úřední věstník EU, 2008.V minulých letech byli vinaři tak zaskočeni tlakem oidia, že někteří šáhli i po postřiku poslední záchrany. Tím je domácí, téměř univerzální čistič, známý jako Savo. Účinnou látkou Sava je plynný chlór, první bojový plyn, použitý už v první světové válce. Leptá sliznice, ničí dýchací cesty. Je tedy jasné, že takový postřik asi bude účinný, ale také ho nikdo nikdy nepovolí. Použití tohoto druhu zakazuje i bezpečnostní list výrobku. Složky Sava jsou chlornan sodný a hydroxid sodný. Optimálně spolu zreagují na vodu a sůl, životní prostředí tedy nezatěžují. Reálně asi trocha chlóru unikne a výsledkem bude zvýšené pH listu, což je v tomto případě žádoucí. Koncentrace se používá 7,5 l na 1000 l a jeden ha, ale i dvojnásobná. Réva je rostlina chlorofobní, nemá ráda chlór, například hnojiva s chlórem jí většinou škodí. Přesto některé takto zasažené vinohrady přežily, a co se zdraví týče, vypadaly lépe, než sousední, takovým postřikem nepostižené. Část plynného chlóru v tomto případě odnáší vítr, což je dobře pro révu, ale velmi nepříznivé pro každého, kdo je v okolí. Nemluvě o tom, kdo ho rozstřikuje. Určitě je třeba dát pozor na vítr a jeho směr! Ale když mohou Savo používat ženské v domácnosti, někteří vinaři se také obětovali.
Biologická ochrana je další level v kvalitě ochrany révy. Rozhodně to je další stupeň z hlediska ekologického, a pokud ho dobře zvládneme, je obvykle bezkonkurenční i v hlediscích jiných, včetně nákladů. Krásným příkladem je využití dravého roztoče Typhlodromus pyri, který naše vinice zbavil arkacidů, což dříve byly nejškodlivější, na vinici používané prostředky a vinaře každoročních škod, práce a příslušných nákladů. Navíc pan Milan Hluchý uvádí, že bez škod způsobených přemnoženými roztoči má réva na jaře lepší start a tím efektivní vegetaci až o 14 dní delší, což jistě velmi přispělo ke kvalitě vín. Pokud by se nám povedlo takto zatočit i s jinými patogeny, mohli bychom si výskat. Bohužel praxe zatím trochu pokulhává. Nejlepší ochrana by samozřejmě byla přirozená rezistence révy. O té jsem mluvil v minulém díle, ale stále chceme pěstovat i odrůdy málo nebo zcela neodolné a tak musíme hledat výpomoc jinde. Plísně sice nikdo v lásce moc nemá, ale opravdových nepřátel mají ještě míň, a tak jsme zatím našli pomoc jen u mikroorganismů a jiných plísní. Neodpustím si poznámku, že z nějakého důvodu do biologické ochrany patří i postřiky, které se od těch chemických liší jen tím, že příslušný toxin nebyl vyroben přímo lidskou prací, ale byl získán z rostlin. Z nějakého důvodu věříme, že jsou méně škodlivé, než ty lidmi vyráběné, přestože některé se nesmí používat, protože jsou příliš jedovaté pro lidi.
Jedním ze způsobů jak dosáhnout určitého stupně odolnosti proti chorobám, je posilování přirozené imunity révy. Indukovaná rezistence potřebuje poznat, že ji napadl patogen, jinak se vůbec nespustí. Neodolná réva si všimne peronospory či oidia, až když se jí začnou rozpadávat listy. A pozdní fáze obranné reakce probíhá až za několik dní, v době, kdy peronospora už dávno rozprašuje další generaci spor. Takový postřik, který by keř včas upozornil, správným způsobem vydráždil a rozcvičil, by se dal použít jako ochranný přípravek a opravdu známe hned několik způsobů:UV záření zvyšuje stres révy, a tím indukuje obranyschopnost rostliny.Těžké kovy včetně mědi zvyšují stres, a tím indukují obranyschopnost rostliny.Chlorid hlinitý zvyšuje syntézu stilbenů.Extrakty bohaté na anthrachinony z Rheum palmatum a Frangula alnus zvyšují syntézu stilbenů, které působí proti plísni peronospoře na listech révy.Přípravek Alginure obsahuje výtažky z mořských řas.
Proti plísní šedé biologickou ochranu použít jde, postřikuje se preparáty s jinými druhy mikroflóry (Trichodex, plíseň Trichoderma Harzianum; IBEFUNGIN, Serenada, mikrob Bacilus subtilis; QST 713), které jsou pro ni konkurencí, soupeří s ní o potravu, ale pro révu nejsou škodlivé. Účinnost není totální a zřejmě jsou i další problémy, odkážu vás na firmy a odborníky, kteří se touto problematikou zabývají.Velmi účinný způsob boje s plísní šedou používáme při výrobě sazenic. Nejlepší způsob skladování réví přes zimu, je zasypat ho ve sklepě vlhkým říčním pískem. Dřevo zůstává zcela zdravé, plíseň šedá ho vůbec nenapadá. Nikde jsem se nedozvěděl proč, hádám, že v písku žije mikroflóra, pro kterou plíseň šedá není soupeř.V pozdější fázi výroby sazenic se řízky ukládají k zakořenění do pilin, které opět nedovolují rozvoj plísně šedé a nejspíš ani jiným dřevokazným houbám. Je to díky přírodním fungicidům, které stromy ukládají do dřeva. Nejlépe je použít čerstvé piliny z jedle, borovice či smrku. Proti peronospoře zatím známe prakticky jedinou možností biologického boje a to rezistenci samotné révy. Prostě se tak rychle rozrůstá, že i kdybychom našli něco, co by ji chtělo žrát, nestihlo by to. Jediná možnost, jak jí škodit, je znepříjemnit jí nutný pobyt na povrchu listu, ať už jeho alkalizací, nebo obsazením něčím, co si troufne aspoň na malou sporu, když už ne na rostoucí plíseň. Překvapivě jsou ochotné pohlídat si révu vinné kvasinky, používá se přípravek Myco Sin VIN. Určitou účinnost má přípravek Trilogy ze semen rostliny Zederach indický (Azadirachta indica), ale u nás asi není k sehnání. Naštěstí máme čím dál tím víc odrůd s dobrou rezistencí, což dělá z peronospory až druhého nejhoršího nepřítele. Nicméně, nedoporučuji ho přehlížet. Biologická ochrana proti oidiu je vlastně zdánlivě jednoduchou záležitostí. Oidium je překvapivě citlivé na mnoho druhů mikrobů, projevuje se to zejména na vinohradech, kde se réva chrání před mrazy ohnutím k zemi a přihrnutím zeminou. Saprofytní mikroflóra, se obvykle živí mrtvým organickým materiálem, ale samozřejmě zná pár triků, jak udělat z živého materiál mrtvý. Na réví v kontaktu s vlhkou zeminou kompletně zničí oidium na povrchu, částečně mu unikne jen to dobře ukryté v očkách. Gunvaldis Vesminš je lotyšský šlechtitel který dlouho pracoval v Moldávii. Věnoval se i odolnosti vůči oidiu. Aby bylo zničeno oidium všechno, doporučuje postřik koncentrátem saprofytní mikroflóry. Ten vyrobíme tak, že sud naplníme do třetiny až poloviny kvalitním, dobře prosátým kompostem (lze použít i jiné organické odpady, ale z důvodů estetických a hygienických se u nás neprosadí), doplníme vodou teplou 25 - 30 °C, zakryjeme prodyšným víkem (pytlovinou), ponecháme v teple a občas dobře promícháme. Po 5 - 6 dnech se mikroorganizmy v sudu rozmnoží natolik, že se jim začne nedostávat potravy. Tehdy se tekutá část stočí přes síto a použije jako postřik. Protože stříkáme živou mikroflórou uvyklou kapalné vodě, je tento postřik účinný jen tehdy, pokud kapičky vody nevyschnou alespoň 25 minut. Je třeba, aby nebylo příliš velké sucho, naopak, aby relativní vzdušná vlhkost byla v následujících několika hodinách zvýšená. Zrovna tak nesmí být přímý sluneční žár, který by i mikroflóru v kapce vody sterilizoval UV zářením. Také neuškodí, pokud je teplota alespoň +18 °C, protože při nižší jsou mikroorganizmy málo aktivní. Takové podmínky jsou v podvečer, či za zamračeného dne. Pokud mikroflóra z postřiku narazí na mycelium oidia, okamžitě je napadne a zkonzumuje. Proto je vhodné první postřik načasovat na dobu, kdy je na letorostu prvních 3 - 5 listů a oidium se začíná rozrůstat. Další postřik je možné zopakovat za 5 - 7 dní, kvůli očkám, které vypučely až později. Další postřik se provádí těsně před kvetením, kdy už má chránit před náletem spor přinášených větrem od sousedů. Vesminš v roce 2007 uváděl, že po patnácti letech zkušeností v Lotyšsku postačují 1 - 3 postřiky k úplné likvidaci oidia po celý rok. Poté co kapičky postřiku vyschnou, nejsou mikroorganizmy už nijak chráněny před UV zářením a jinými vlivy, které je dokážou zničit. Proto se do tohoto postřiku může přidávat nějaký preparát, který jim určitou ochranu poskytne. Ukrajinci doporučují pomocný prostředek Mars EL, ale podobné účinky prý má i kostní klíh (0,5 - 1 g suchého na 1 l postřiku), nejlépe se stopou glycerinu (0,0005 - 0,001 ml na l postřiku). Obě tyto látky dokáží ochránit spory užitečných mikroorganismů, přilepit je k listu, dokonce jim poskytují i dočasnou výživu.U nás jsou podmínky jistě jiné než v Lotyšsku a bylo by divné, kdyby se za tolik let tento způsob ochrany k nám nedostal a nebyl vyzkoušen. Faktem je, že se u nás, ani v okolních zemích nepoužívá, ani nepropaguje, přestože je u nás hned několik hnutí, kterým by takový biologický přípravek přišel vhod. Ani malá zprávička, že australští vědci doporučují proti oidiu postřik mlékem ředěným vodou, se mezi vinaře nějak nedostala. Směs není nijak citlivá na poměr ředění, použít se dá v poměru jeden díl mléka na jeden až devět dílů vody. Mléko prý na povrchu listů živí mikroflóru, která nedovolí rozvoj oidia, nejspíš ho i aktivně napadá. Metoda to je poměrně levná a dostupná, s minimální ochrannou lhůtou. Příležitostně jsem ji po několik let zkoušel ve vinohradě i ve skleníku, s běžným mlékem z krabice. Ukázalo se, že funkční je, i když ochranný efekt vydrží někdy jen pět dní. Pokud se ve skleníku používá příliš často, podporuje rozvoj černí, které příliš neškodí, ale způsobují nepěkné tmavé skvrny na bobulích. Má tedy stejné nectnosti, jako postřik sírou. Ale na rozdíl od ní, tento postřik nasytí vzduch ve vinohradě příjemnou vůní mléka, která přinutí místní psy pobíhat dokola a hledat tu obrovskou misku plnou teplého mléka! Přípravek Bioan možná funguje podobně, ale asi jen na oidium, psy nechá v klidu.Konec legrácek, od toho tu nejsme. Nicméně se u nás úplně stejně nepropaguje ani jiný biologický přípravek, který má obchodní název AQ 10. Ten obsahuje spory hyperparazitické houby Ampelomyces quisqualis, která přímo napadá a požírá oidium. Spory klíčí přímo do vláken oidia a po aplikaci vyžadují alespoň tři hodiny relativní vzdušné vlhkosti vyšší než 60 %, jinak by vyschly. To bývá při normálním průběhu počasí při plně zatažené obloze celý den, ale za jasného dne jen od 20 večerní do 7 hodiny ranní. Postřik bychom ale museli ukončit ve 4 h ráno, aby spory měly ty tři hodiny na klíčení. Pokud v létě nastane tropické počasí, tedy i v noci je teplota nad 20 °C, relativní vlhkost vůbec nemusí klesnout pod 60 %. V takovém počasí je třeba použít postřik jiný. Tyto nutné podmínky pro aplikaci jsou pro vinaře nezvyklé a působí jim potíže. Ale vlhkoměry jsou malé, přenosné a levné, není problém změřit si relativní vlhkost vzduchu na místě. Za bezvětrného počasí lze vlhkost vzduchu dostatečně zvýšit dalším postřikem čistou vodou. Postačí v době, kdy začneme pozorovat osychání. Pravda, na velkých vinohradech by to mohlo být dříve, než se dostanete na druhý konec řádku. Postřik lze míchat s celou řadou přípravků určených proti peronospoře i botrytidě, nahlédněte do příslušné tabulky, míchat ho s dalším přípravkem proti oidiu nemá smysl. Jeho výhodou je vynikající účinnost, srovnatelná jen s nejlepšími systémovými přípravky. Při vícenásobném použití dokonce účinnost roste a ani rezistence nehrozí. Také nemá žádnou ochrannou lhůtu a lze ho použít od rašení, kdy napadá přezimované oidium, do začátku října, kdy napadá oidium teprve se na přezimování chystající, takže si předává ochranu od konce sezóny do začátku, což jiný přípravek neumí. Na takto ošetřeném vinohradě nepřezimuje mnoho oidia a příští rok jeho tlak nebude velký. Největším problémem je, že tento přípravek u nás není registrovaný. Na rozdíl od Itálie, Slovinska, Slovenska ho u nás nekoupíte, nejblíže je k sehnání v Bratislavě. Já sám s ním nemám zkušenosti, ale reakce odborníků, kteří ho testovali byly vysloveně nadšené. I jeden můj kamarád ho zkoušel, a když jsem se ptal, říkal: „Postříkal jsem a ze začátku nic. A pak se začalo oidium loupat z listů v cárech a padalo na zem."
Proti oidiu fungují i výluhy z přesličky rolní, či kopřivy dvoudomé. Obě rostliny jsou známé vysokým obsahem křemíku (jako vodní sklo). Ale jen za vhodných podmínek. Při silnějším tlaku okamžitě použijte něco silnějšího.
Závěrem musím poděkovat Ing. Ivo Kotrlemu, který udělal v textu korektury a opravil chyby.
Literatura:Pěstování révy vinné, Doc. Ing. Pavel Pavloušek, Ph.D. (2011)Ampelografia Slovenska, Ing. Dorota pospíšilová, PhD., Ing. Daniel Sekera, PhD., Ing Tibor Ruman, PhD., (2005)Pestujeme vinič, Ing. Ján Braun, Ing. Gašpar Vanek, CSc.,(2003)Rukověť vinaře, Prof. Ing. Vilém Kraus, CSc., Vítězslav Hubáček, Ing. Petr Ackermann, CSc., (2004)Dačnik 2007, 2008, 2009
Internet:http://ec.europa.eu/agriculture/markets/wine/studies/vine_en.pdfwww.galati.skhttp://www.asra.sk/produkty/biologicka_ochrana/aq_10/http://www.biocont.cz/http://www.vinicavino.sk/
A další...
Ochrana révy, díl 1 - houbové choroby a rezistenceOchrana révy, díl 3 - chyby, mýty, pověryOchrana révy, díl 4 - eradikace Ochrana révy, díl 5 - Proč to je tak jak je