O Víně

28.11.2007 p.j. Aktivni: Ano Datum a cas publikace:

Burgundsko - Ten zbytek - V. část

Do posledního dílu seriálu Burgundsko jsem musel natlačit zbylých několik dní, které mi byly vyhrazeny na první setkání tváří v tvář Burgundsku. Tentokrát to bude nelehký boj najít přijatelnou rovnováhu mezi tím vybrat a zhustit jen to podstatné a nerezignovat úplně na to, co drží tyhle útržky zážitků, postřehů a dojmů pohromadě

Ne, že bych za pravé Burgundsko považoval jen Montrachet, Corton a Côtes de Nuits a zbytek považoval za méněcenný, ale přeci jen už jsem ty zbylé dny prožíval víc uvolněně, přepočítával a opečovával naexponovené negativy s dobrým pocitem, že to, po čem jsem nejvíc prahl, jsem prošel a ostatní už jsou jen bonusy navíc.

Auto jsme opět nechali odpočinout a vydali se slunečným ránem na druhou stranu, do Volnay a Pommardu. Tyhle vesnice mi krev nerozpalují, z toho, co jsem zatím chutnal, je na můj osobní vkus Volnay příliš měkké a málo vážné a Pommard zase příliš tvrdý, na dlouhé zrání. Možná je řešením koupit oba a namíchat si nějaký mix, pardon - cuvée, dle svého gusta. Ale i když to z dálky od silnice do Beaune tak nevypadalo, vinice těchto dvou obcí mají též něco do sebe, i když nejsou v dolní části protkány ostrůvky divočiny, strom je vzácnost, prostě lány vinných keřů kam oko dohlédne. Vystoupali jsme nad kemp, kolem premierové polohy Le Cras, ale jakmile to cesta dovolila, zase jsme sešli níže, abychom měli nejdůležitější tratě nad sebou a nemuseli trnout, kdy nás srazí nějaký šílenec na poměrně frekventované silnici spojující Volnay a Pommardem. Jakkoliv jsme už umírali smíchy, kdykoliv se objevily u vinice růžové keře a nějaká brána nebo aspoň patník - neklamná to znamení, že tato část patří Jacquesu Prieurovi, musím uznat, že tahle růžokamenná kombinace dost často vyřešila mou bezradnost jak monotónní monokulturu bez stromů a keřů nafotit tak, aby v obrázku ulpělo něco zapamatovatelného, jedinečného. Jak jsme se blížili k hranici Volnay a Pommardu, s nosem u země jsem se snažil postihnout rozdíl v půdě, který má údajně na svědomí až protikladnost charakteru vín z obou obcí. Samozřejmě na první pohled nic, co by nebylo na hranici autosugesce. Už jsem se chystal vybrat nějakou hrudku, poválet na jazyku a srovnat s přespolní hrudkou - středověcí mniši to prý tak dělávali, když z řádku vyhopkala černá veverka. Bral jsem to jako varování, abych neulítával příliš a hrudky zahodil.

Prošli jsme vinicemi až do Pommardu. Proslavená poloha Les Epenots, která je na druhou stranu od obce směrem k území Beaune, mi zdálky nepřišla tak zajímavá, abych se kvůli ní musel trmácet. Pommard sám na mne nedýchl ničím zvláštním, tak jsme se hned otočili a pro změnu horem, nad silnicí, se vydali kolem další slavné vinice Les Rugiens. Příště se vydám do svahů ostrého zářezu nad obcí. Tam sice žádné věhlasné tratě nejsou, ale vypadá to tam mnohem záživněji než nudné úpatí směrem k silnici. Ale i cesta, kudy jsme šli, nebyla marná. Široké meze s omamně vonící rostlinou velmi podobnou vojtěšce a mikrokosmos vegetace pod zídkami opět dovolily okem láskyplně spočinout.

Ve Volnay jsme nečekaně objevili jedno z kdysi nejvíce respektovaných zdejších vinařství - La Pousse d´Or (v překladu něco jako „zlatý výhonek"). Pod novým majitelem (od roku 1997) prý ne tak skvělé. Vesnička je (až na tu bzučící silnici) ale neobyčejně malebná. Já tedy víc straním zastrčenějším a zadumanějším koutům, ale pro romantické páry musí být pronájem pokojíku ve Volnay jasnou volbou, alespoň z těch vesnic, co my jsme navštívili. To vedlejší Monthélie je, až na ten zámeček, poněkud více plebejské. Asi jako Malá Strana versus Malá Chuchle, ale to asi nikomu mimo Pražáky nic neřekne. No ale, když už jsem začal přirovnávat, tak Auxey-Duresses, kam vedly naše další, už trochu vedrem unavené, kroky, bych šacoval na Zbraslav, bez těch paneláků samozřejmě. Co se vín týče, červené Monthélie jsme též ochutnali, vskutku dobré víno na to, jak málo známá ta vesnice je. Auxey-Duresses je známější, já pil jen jedno superšpičkové bílé, to bych netroufl zobecnit na celou vesnici. V Auxey je zřejmě nějaký šipkovací boj o zákazníka. Všudypřítomné zašpičatělé cedulky směrují zájemce o víno konkrétního vinaře tím správným směrem. Díky nim nebyl problém najít „svatyni", sídlo Leroy S.A. V neděli samozřejmě zavřeno, ale nedojít tam, zbytečně bychom minuli ztichlý okraj vesnice, zpustlé zahrady, přezrálé špendlíky, stoleté babičky na procházce, vinici prorostlou přesličkou... Obešli jsme vesnici zleva a znovu se vrátili na hlavní silnici. Výstup serpentinami do zastrčeného „horského" St.-Romainu jsme vzdali v půlce, pamětliví tragických osudů horolezců, kterým už nezbyly síly na návrat z osmitisícovky, a sestoupili jsme po asfaltu do základního tábora v Meursaultu.

Další den jsme však už vrcholy „pohoří" pokořili. Vzali jsme to fikaně, obchvatem. Objeli jsme hřbet Côte d´Or z jihu. Nafotil jsem Santenay, tedy spíš tratě mezi Santenay a Chassagne-Montrachet. Další zajímavý tip, kudy se příště projít. Ovšem jako fotograf jsem utrpěl nepříjemný debakl s terroiry Maranges. Maranges jsou vlastně tři vesničky: Cheilly-lès-Maranges, Sampigny-lès-Maranges a Dezize-lès-Maranges na svazích, kde ten hlavní hřbet Côte d´Or končí a začíná pomalu oblast Côte Chalonnaise. Čistě z hlediska konzumenta jsou vína odtud dost přehlížená, z hlediska bydlení ovšem je tady oáza podobná chatovým osadám v Posázaví, když už tak rád používám příměr z našich luhů a hájů. V prestižních vinicích jsem byl za každý obrázek vylepšující strom vděčný, tady naopak vzrostlé stromy (a ploty obydlených pozemků) nedovolily vyfotit jeden jediný záběr s vinicí ve svahu. Musel bych asi někde najít cestu do protisvahu, ale na to jsem neměl čas ani náladu.

Projeli jsme do městečka Nolay, jakéhosi Montmartru svobodomyslných umělců a řemeslníků (něco mezi Maříží a Karlovým mostem - nový umělecký směr odtud zřejmě nevyjde, ale dotyčným se tu žije asi mnohem líp, než kdyby museli denně do fabriky). Nolay už vlastně patří do poměrně rozlehlé oblasti Hautes Côtes de Beaune. V létě zde proběhla diskuse o tom, jestli tato oblast je rovnocenná a jen podhodnocená s o něco níže položenými slavnými vinicemi na svazích. Samozřejmě že není. Vína odtud se dají pít, jsou jednoduchá, vesnická, trochu svíravější, tenší. Ale jiná klasa než plnost a vyzrálost níže. I na vegetaci bylo vidět, že je tak o dva tři týdny opožděná: dole jsme se ládovali vynikajími přezrálými ostružinami na rozhraní Musigny, Clos Vougeot a Clos de la Perrière, tady ostružiny teprve dokvétaly a chytaly barvu. Ale oku turistovu jsou zase Hautes Côtes mnohem bližší. Není tu monokultura, vinice jsou střídány loukami, lesy, sady s broskvemi, políčky s malinami a ostružinami. Tato část je asi nejvíc podobná Moravě, vrškům v Slovácké podoblasti. Sportovněji ladění kolaři si to tady vzhledem k členitosti musí užít víc než vrstevnicovou jízdu Grand Cru vinicemi. Pohádkově vyhlíží hrad v Rochepotu, i útesy mezi Orches a St.-Romainem. Tam jsme to i prošli. Zaparkovali jsme v Orches, nad ním našli stezku vedoucí po hraně útesu (útesy jsou rezervací, kde hnízdí sokoli). Odtud je přímo neodolatelný výhled na St.-Romain a St.-Romain je možná nejlepší adresou na bydlení v Burgundsku. Sestoupili jsme do pralesního porostu pod útesy a pěknou cestou se dobrali až do St.-Romainu. Tady bych chtěl bydlet! Nedivím se madam Lalou Bize-Leroy, že se usídlila zde a ne třeba ve Vosne-Romanée. Oklikou jsme dokončili smyčku zpět k autu v Orches.

Po dramatickém sjezdu do Beaune, kdy nás tirák řezající zatáčku málem rozmáčkl na vnitřní stranu serpentýny, jsem konečně našel nějaký úhel, z něhož šlo premiérové svahy nad Beaune jakž takž nafotit. Ještě jsme projeli do Hautes Côtes de Nuits - to jsou vršky nad Nuits St.-Georges, ale tamní vinice už byly o dost roztroušenější a vcelku ničím extra zajímavé, takže jsme odtroubili ústup.

Jeden den jsme též věnovali oblasti Côte Chalonnaise. Všechny publikace zmiňují, že vína odtud jsou nejpodceňovanějšími víny Burgundska, že se vyrovnají Village vínům z Côte d´Or. No nevím. Možná. Na mě jsou taková moc přímočará, chybí jim, aspoň tomu, co jsem pil, takový ten náznak noblesy, tajemství. Spíš bych je řadil na roveň běžným Bourgogne AOC. Ale možná ta špička odsud - Clos Salomon z Givry třeba - je lepší. Ale ta už podceňovaná není, penězi se vínům ze slušných vesnic Côte d´Or vyrovná, takže jsem nakonec neměl chuť to zkoušet. Focení jsme zahájili v Bouzeronu, ten je nejvíc asi známý tím, že tu bydlí Aubert de Villaine - spolumajitel a sklepmistr legendárního Domaine de la Romanée Conti. Chtěl jsem ochutnat místní bílé, ale jako z udělání nikde žádná vinotéka. Vesnice opravdu vzezřením obyčejná, sedlácká. Honosněji vypadalo Rully, bílými víny docela vyhlášené. Mercurey, další dost slavná obec, je tak trochu bokem té hlavní osy Rully-Givry-Chalon, takže když jsme zjistili, že odbočku na něj jsme minuli a museli bychom se vracet, sprostě jsme ho odmávli. Givry znám. Před lety jsem se sem z Chalonu vydal pěšky a stopem. Prošel a nafotil jsem si nostalgicky známá místa, sedli jsme na oběd do obyčejného bistra, kam chodí místní. Snad že jsme se usmívali a pokoušeli se domluvit francouzsky, snad že jsme si posezení zde po francouzsku ležérně a dlouho vychutnávali, nás místní pohodlně přijali mezi sebe, každý, kdo prošel kolem dovnitř nebo ven, srdečně pozdravil...připadal jsem si, že tady žiju už dlouho. Neodolal jsem a navštívil znovu i Chalon-sur-Saône. To už je velkoměsto se vším všudy: s problémem nezabloudit nebo kde zaparkovat, nablýskanými výkladními skříněmi luxusních obchodů, s davy lidí, s McDonaldem. Ale také s velmi pěkným historickým jádrem a gotickou katedrálou. Před lety jsem seděl večer v hospodě přilepené ze strany chrámu. U stolu úplně vzadu jsem se dotýkal rukou holého gotického zdiva kostela - zvláštní pocit. Letos jsme poseděli v tiché modlitbě z druhé strany téže zdi.

Slušelo by se celý cyklus nějak uzavřít. Čtu to po sobě znovu, ale propadám spíš pocitům marnosti. Odmítl jsem se rozdělit o všechny ty vnitřní pochody a osobní dojmy a teď mi to zas přijde příliš povrchní. Napadá mne spásná myšlenka, jak z toho lacino vyklouznout. Zavěsím tam nějakou moudrost z té knihy, o níž vím, že je z rodu těch podstatných, ale kolem které jen dlouho kroužím v posvátných kruzích a když už se konečně odhodlám ji otevřít, mám už trochu vína v hlavě, takže se pak probudím vprostřed noci se stránkou dvě a tři přilepenou na obličeji. Otevírám tedy Krajiny vnitřní a vnější Václava Cílka (Dokořán 2005, druhé, doplněné vydání), trávím nad nimi v němém úžasu se sklenkou dekadentního vína celý večer. Teď už chápu význam celé téhle ne moc povedené série článků o Burgundsku: mělo mě to přivést k téhle knize, k poznání, že má cesta k vinicím, ke krajině, i k té burgundské, je stále ještě na samém začátku.

"Představa, že je možné přijet autem, pobýt a porozumět je na většině míst iluzorní. Některá místa jsou plachá, jiná se chovají jako generální ředitel - přijmou vás, ale budete čekat."

"Tak jako existuje láska na první pohled mezi lidmi, tak existuje mezi člověkem a místem. Většinou je však nutné se vracet, pozorovat a sžívat se. Opravdu silná místa se otevírají jen na pár hodin za celý rok. Je nutné sem přicházet za různých denních a ročních dob. Vhodné jsou chvíle, kdy zrak ztrácí jasná měřítka - za mlhy a ve tmě. Některá místa (a některé pravdy) se ukazují, jen když na ně není jasně vidět."

"Posledních asi deset let soustavně procházím posvátná místa, pravěká hradiště, kláštery, románské kostelíčky, skály podivných tvarů, rituální jeskyně a pískovcové převisy s obětišti starými skoro deset tisíc let. Byly doby, kdy jsem o těchto místech chtěl napsat knihu, protože tuším, co vše mi dala. Nemám dnes touhu vlastnit kameny, objevovat jeskyně a psát knihu o posvátných místech. Jsou tu, mnohé z nich se dají snadno nalézt - stačí si přečíst legendu na druhé straně mapy. Trvalo mi to dvacet let, stálo mě to zničená kolena a bolavá záda, než jsem se přiblížil k tajemství, k bytosti místa. Můžete to udělat také, zanechávám stopy, ale neukazuji cestu pro ostatní. Nevidím ostře a nechci nikoho plést. Neshromažďuji, raději zapomínám, aby v mysli bylo ještě místo na věci, které teprve přijdou. Viděl jsem toho víc, než do konce života pochopím."


Další zajímavé odkazy na stránky o Burgundsku:
The Burgundy Report (www.burgundy-report.com)
Mapy Burgundska (www.kobrandwine.com/maps/flash/010_burgundy.html)
Další mapky (www.bourgogneselskabet.dk/kort.htm)
Clive Coates - jeden z největších znalců (www.clive-coates.com)
Francouzské terroiry-Burgundsko (www.terroir-france.com/wine/bourgogne.htm)
Když chcete zjistit, o kolik je víno v obchodě předražené (www.wine-searcher.com)
Oficiální stránky burgundských vín (www.vins-bourgogne.fr)
Velmi užitečné encyklopedické stránky (nejen) o Burgundsku (www.vitis.org/PRODUCTIONS%20VINICOLES.html)
Další „encyklopedie" (www.passionvin.net/vin_bourgogne.php)
Adresář vinařů (www.travelenvoy.com/wine/burgundy.htm)
Absolutně nejkompletnější mně známý seznam francouzských AOC (www.chez.com/bibs/listeaoc.html)

1-20 | 21-40 | Vše
Počet příspěvků v diskuzi: 0  Vložit/Zobrazit příspěvek
Počet zobrazení článku: 4439x
Průměrná známka po 0 hodnoceních: -
 1    2    3    4    5