O Víně

10.10.2006 Pepa Aktivni: Ano Datum a cas publikace:

Malé ohlédnutí za jednou malou cestou na jižní Moravu

Tato reportáž není ani klasickou recenzí na víno ani zprávou o návštěvě konkrétního vinařství, je spíše ohlédnutím za dvoudenní návštěvou našeho největšího vinorodého kraje - Jižní Moravy, kterou jsme navštívili 1. až 2. září 2006. Může proto posloužit jako souhrn postřehů a informací, které jsme za tuto krátkou dobu nasbírali. Na cestu jsme se vypravili v počtu dvou mužů právě v momentě, kdy většina školou povinné mládeže ukrajovala nadšeně své první krůčky do milovaných škol a školiček :-) Naším odrazovým můstkem bylo město Příbram ve Středních Čechách a čekala nás cesta nejprve na jih k Jindřichovu Hradci, kde jsme definitivně změnili kurz na východ přes Vysočinu až do slunečných nížin, kde réva našla svůj domov. Dříve ale, než jsme sestoupali, rozhodli jsme se navštívit Vinařské a kulturní centrum Sádek pod stejnojmenným hradem u obce Kojetice a zároveň zde poobědvat. Tato lokalita leží ještě zcela mimo tradiční vinařské oblasti v nadmořské výšce 550 m a okolní krajina ač malebná připomíná spíše ještě vrchovinu než oblast vhodnou pro pěstování révy vinné. Proto návštěvníka překvapí nejen pěkně upravené budovy a okolí vinařského centra, ale zvláště vinice ležící těsně pod ním v jižním svahu. Jsou velmi dobře opečovávány a tak dělají celému místu hezkou atmosféru, ač při bližším pohledu na keře je znát, že réva zde již nemá optimální podmínky pro svůj růst a pere se s méně příznivým klimatem. Pěstovány jsou zde zejména interspecifické odrůdy z nichž nejlépe vypadala odrůda Festivalnyj. I když první dojmy z tohoto místa byly velmi dobré, zklamal nás zdejší personál, který ani v nejmenším nereagoval na naší přítomnost, přestože byla celá restaurace prakticky prázdná. A tak jsme se rozčarováni zvedli a mířili dál do pohostinějších krajů.

První den našeho putování jsme se rozhodli věnovat oblasti znojemské a pro místo přenocování jsme zvolili příjemný rodinný pensiónek v obci Havraníky, která leží asi 5 km jižním směrem od Znojma blízko hranic s Rakouskem. Po krátkém ubytování jsme za ideálního slunečného počasí vyrazili na snad nejznámější vinici nejen znojemské oblasti ale i celé ČR - vinici Šobes v NP Podyjí. Většině vinařských nadšenců je tato vinice již delší dobu notoricky známá a to i díky propagaci ze strany jejího majitele firmy Znovín Znojmo. Na našem portále jsme o této nádherné lokalitě psali v reportáži Po stopách historie na vinici Šobes a Inspekce po vinařských cyklostezkách: Znojemská. Po příjemné procházce, kterou lemovalo všudypřítomné hučení jezu na Dyji, jsme vystoupali k degustačnímu stánku zmíněné firmy, který leží zhruba v jedné třetině výšky celé vinice a kromě možnosti ochutnávky zdejších vín nabízí i některé informační materiály a upomínkové předměty. Samozřejmě jsme nemohli při degustaci vynechat zdejší vyhlášený Ryzlink rýnský v ročníku 2005, jedná se o velmi příjemné víno odrůdově charakteristické, i když mu možná chybí něco „navíc". Po degustaci jsme se rozhodli projít si celou vinici a podívat se na jednotlivé odrůdy zde pěstované. Ale hned na úvod musím říct, že stav zdejších vinic nás velmi nepříjemně překvapil, snad i šokoval a vůbec neodpovídá významu této lokality a pro firmu Znovín je velikou ostudou. Keře jsou obecně ve velmi špatném stavu, překvapivě i špatně ošetřované, poničené houbovými chorobami a suchem. Výsadby jsou pomíchané a při pohledu na torza hroznů si dovedu stěží představit, že se z nich vyrobí byť alespoň průměrné víno. Prostě nejhorší vinice co jsme na své cestě viděli byla paradoxně tam, kde bychom to vůbec nečekali. Toto zklamání nám ale naštěstí vykompenzovaly krásné výhledy na meandrující Dyji a teplomilné doubravy, ve kterých se to jen hemžilo ještěrkami na vyhřátých skalách.

Zpáteční cesta do Havraníků nám uběhla rychle, krátce jsme se zajeli podívat do Šatova na Naučnou vinici starých odrůd a pak již hurá na Znojemskou galerii veltlínů, která byla již na tomto serveru podrobně představena pod tímto odkazem od Jardy a zde od MiBiTa. Akce byla velmi povedená až na obvyklý nešvar, kdy tradičně šampión na ochutnání prostě není... Obecně si dovolím tvrdit, že naše moravské veltlíny působí odrůdovějším „přírodnějším" dojmem, zatímco rakouské překvapí hned v úvodu rasantnějším buketem, pro mě často až velmi neodrůdovým s tóny tropického ovoce, banánu apod. (Jiné pěstované klony?) Každý tento směr má určitě své příznivce, já osobně upřednostňuji vína možná ne tak primárně líbivá, ale s přírodním původním charakterem. Po odchodu z této akce jsme ještě navštívili obchod Znovínu a prohlédli si sklepy v Louckém klášteře. A už jsme se těšili na večeři v našem pensiónku, která byla skutečně vynikající a paní majitelce tímto skládáme svou poklonu. Naše večerní hodování jsme doplnili sedmičkou znovínského Neuburského v pozdním sběru, které svým plným neutrálním charakterem dobře doplnilo kuřecí maso na slanině. Den jsme zakončili večerní procházkou v rozlehlé viniční trati „Staré vinice", která se nachází na začátku obce ve směru na Znojmo a určitě jí nemůžete minout. A protože už se stmívalo a z vinice už toho mnoho vidět nebylo, vypravili jsme se na ní ráno znovu. Na rozdíl od Šobesu je tato vinice ve velmi dobrém stavu, což je jistě dáno i jejím mladým věkem. V horní části vinice u polní cesty směřující mezi vřesovišti k obci Popice stojí u této vinice obdobný degustační stánek firmy Znovín, možná bych v sortimentu nabízených vín uvítal mnohem větší zastoupení vín právě z této vinice. Rovněž zde je znázorněna odrůdová skladba vinice, která i vcelku souhlasí s realitou a tak je určitě zajímavé si vinici projít a seznámit se s jednotlivými odrůdami na vlastní oči. Jsou zde vysázeny klasické odrůdy jako Tramín červený, Ryzlink rýnský, Frankovka, Rulandské modré aj. ale i některé méně časté odrůdy. Trochu mi tu chybí odrůda Veltlínské zelené, která je pro místní tratě tak typická a zastupuje jí jen její příbuzný Modrý Janek. Překvapení pak budí to, že zde jako barvířka byl vysázen náročný Alibernet a ne naše nové a daleko ranější odrůdy Neronet nebo Rubinet. V době naší návštěvy byla většina odrůd na počátku zaměkání, snad s výjimkou odrůdy Irsai Oliver. Po snídani, která kvalitou zdatně konkurovala večeři, jsme vyrazili směrem k mikulovské vinařské oblasti. V Chvalovicích, které jsou jinak „proslulé" spíše zaměřením na naše západní sousedy s odpovídajícími službami (moravské Moulin Rouge), jsme se zastavili v obchodě s vinařskými potřebami, protože u nás je takřka nemožné sehnat věci pro pěstování a výrobu vína. A pak už jsme pádili vcelku rovinatou oblastí podél řeky Dyje.

První skutečně vinařskou zastávkou toho dne bylo Vinařství Kovacs s.r.o., Novosedly. Byli jsme zde velmi spokojeni. Nejenže nám paní nabídla bez rozpaků jakékoliv víno k ochutnávce, naopak ještě nám další přidávala:-) Toto vinařství má v nabídce převážně bílá vína, nám se nejvíce zamlouvalo cuveé odrůd Tramín červený a Ryzlink rýnský a překrásným buketem nás ohromil šampion mladých vín 2005 Muškát moravský. Ale všechna představená vína byla kvalitní za velmi solidní ceny a moc se nám líbila firemní krabice pro nakoupené lahve. Prostě ukázkový přístup ve všem, kdyby to takto vypadalo na celé Moravě, byli bychom mnohem dál. Spokojení jsme se vydali do Mikulova, kde mělo být sídlo firmy Mikrosvín v ulici Nádražní. Zde jsme ovšem našli jen bytovky a tak jsme se naslepo vydali do Dolních Dunajovic, kde jsme už byli o mnoho úspěšnější, ale proč firma všude uvádí svojí mikulovskou adresu nechápu. V Dunajovicích jsme podle informačních cedulí vcelku dobře našli ve vinicích ležící degustační místnost Mikrosvínu a po cestě k ní nás minulo několik velmi „rozjařených" cyklistů, věděli jsme, že jsme na dobré stopě :-) Přímo v degustační místnosti jsme nalezli sommeliera, který právě sklízel sklenice po návštěvě cyklistů a upřímně se divil, že do nás nenabourali. Nakoupili jsme si několik vín z omezené nabídky. Protože, jak nám bylo sděleno prodejna funguje pouze v pracovní dny a to ještě jen do 3 hodin odpoledne, což je u tak velké firmy dost zarážející a podle mě nedostatečné. I když je mi jasné, že svoje vína prodají i tak. Ceny jsou však už minimálně o třídu vyšší než u předchozího vinařství, i když stále řekněme přijatelné. Z tohoto místa je překrásný výhled na celou Pálavu a tak náš cíl byl jasný. Vyšplháme se k vinici Železné a možná ještě výš. Vzpomenu také na MiBiTovou reportáž Po vinicích Vinařství Mikrosvín Mikulov, a.s.. Vrátili jsme se zpátky Dunajovicemi a hlavní křižovatku jsme projeli rovně na mou oblíbenou obec Pernou. Zde jsme se dali doleva, kus ještě autem a pak už jsme stoupali vzhůru mezi řadami vinic. Na jednom místě jsme narazili na výsadbu stolních odrůd, dokonce i s informační tabulí. Hrozny odrůdy Arkadia jsou skutečně nádherné a nebylo by asi špatné, kdyby se tyto odrůdy pěstovaly ve větším měřítku a daly se koupit, třeba alespoň u vinařů současně s burčákem.

To už jsme ale stoupali dále a při prohlídce keřů odrůdy Cabernet Sauvignon práskla rána z plynového děla a z kopce se k nám valil nelítostný hlídač až mu zuřivostí skanula slina na zem. Nakonec jsme se ale docela dobře domluvili, slíbili jsme, že do vinic chodit nebudeme. Jen při otázce kudy se dostaneme nejkratší cestou k Železné nám bylo řečeno, že Železný tu někde vinice má, asi tam pod skálami... :-) Cesta se vinula stále výš a s tím se zvětšoval i překrásný rozhled po kraji. Za chvíli jsme už stoupali po Železné, kde se rodí ten nejlepší „vlašák" na světě a jeho hrozny se na nás leskly v paprscích slunce. Ještě víc ale svítily bílé skály pálavské a když už jsme jim byli tak blízko, vydali jsme se na ně. Hned nad Železnou jsme narazili na chlapíka s GPS, který nám s ruským přízvukem sdělil slovo „nafta", tak snad se proboha nestane celá tato oblast ropným polem a nenecháme si zničit tu krásu kolem. Před námi se objevil borovicový lesík jak z románů Karla Maye a netrvalo dlouho a po lehkém horolezeckém výkonu jsme stanuli na vrcholu skal. Výhled to byl nádherný a když k tomu připočteme pracně uvolněné endorfiny v těle, byl to všechno dohromady krásný zážitek. Jen vrcholovou vlaječku jsme nechali doma, tak nám zbyde na Mt. Everest. A to už jsme se zase valili dolů a po menším bloudění mezi vinicemi jsme pokračovali přes Klentnici, dolů Pavlovem se známým výhledem na Dívčí Hrady s vinicemi. Pak podél Nových mlýnů až k přejezdu dálnice a tím jsme se vlastně ocitli ve velkopavlovické oblasti. Nejprve jsme se dali doleva na naší největší vinařskou obec Velké Bílovice, o které jsme psali v reportáži Inspekce po vinařských cyklostezkách, podoblast Velkopavlovická. Měli jsme jasný cíl a to návštěvu pana Tetura. Opět jsme nejdříve hledali v ulici Záhumní dle informačních materiálů, ale zde má pan Tetur zřejmě jen svůj privát. Naštěstí jsme zase díky tabulím našli správný směr a za obcí vpravo v polích jsme zastavili před moderní halou, která řekněme si zvenčí romantikou nesálá, uvnitř je to už lepší, ale chápu, že z finančního i funkčního hlediska je takové řešení výhodné. Měli jsme štěstí, protože pan Tetur se zde právě objevil jen na skok. A tak se nám chvíli věnoval. Dal nám rovněž přechutnat vína dle přání a tak jsme si u něj rádi nakoupili několik jeho vín, opět za velmi sympatické ceny zvláště s ohledem na kvalitu vín. Pan Tetur se zaměřuje z bílých na aromatické odrůdy, ale neméně skvěle zvládá vína červená, nám opět učaroval jeho Neronet, víno je v nádherném souladu s barikovou složkou a patří dle mého názoru k naprosté špičce a to nejen domácí. Člověk si nemůže nevybavit jisté pány co za obdobnou kvalitu žádají 7x tolik...

Naše cesta po moravských krajích se už chýlila k závěru. Poslední větší zastávkou byla obec Velké Pavlovice, kde právě probíhalo vinobraní. Burčáku letos ještě v tu dobu moc nebylo, ale i tak byla akce spíše přehlídkou stánků s textilem, než vinařů, ale zase se mi podařilo koupit šampiona suchých vín ze Znojemské galerie, Veltlínské zelené 2005 pozdní sběr přímo ve stánku pana Mikulenčáka. Z Pavlovic jsme jeli na Bořetice, kde jsme se zasmáli rádoby světáckému vinařství Stapelton-Springer, s nápisy jako winery a office na fasádě. Být to před dvaceti lety asi by jsme to četli v azbuce, jen aby se pánové zalíbili a „prorazili" do světa. V Bořeticích jsme ještě zastavili na večeři, ale obsluha byla symbolicky opět tragická a jídlo jen o něco méně. Přesto jsme odjížděli s dobrou náladou, protože ta cesta stála za to a rádi na ní budeme vzpomínat. Takže na závěr vinařům a vínu zdar a někdy zase na viděnou!

Počet příspěvků v diskuzi: 0  Vložit/Zobrazit příspěvek
Počet zobrazení článku: 4981x
Průměrná známka po 0 hodnoceních: -
 1    2    3    4    5  
J. 07.01.2010 12:57:45