O Víně

05.12.2008 Evas Aktivni: Ano Datum a cas publikace:

Vinný sklep Újezd aneb jak mi vypadly bulvy z důlků

To bylo tak: tak dlouho jsem s prominutím držkovala na prostředí, osvětlení, přelidnění a bůhví co ještě ve Viničním altánu na Grébovce, až manžel jednoho dne řekl, že se mu tam nechce a že najdeme něco jiného. Volba padla na Vinný sklep na Újezdě v Praze 1. Na třináctého listopadu byla plánovaná degustace s názvem Křížem krážem moravskými oblastmi, takže jsme si rezervovali místa. Vstupné 250,- Kč zahrnovalo osm vzorků, což je proti Grébovce za více peněz méně muziky, ale brali jsme to jako daň za prestižní lokalitu. Výše nájmu se holt musí někde odrazit. V úterý 11. listopadu se mě zeptalo asi sto padesát kolegů v práci, kam půjdu koštnout svatomartinské, a protože se na mě navíc to logo s podvyživeným koněm valilo z časopisů, billboardů, internetu a nevím odkud ještě, rozhodla jsem se po šichtě, že přece jen marketingovým odborníkům podlehnu a nějaký mladý mok ochutnám. A tak jsem se s kamarádem vypravila do Vinného sklepa Újezd - ideální příležitost, jak omrknout, co mě za dva dny čeká na seriózní degustaci.

Sklepní prostor byl dost odlišný od fotografií na webu, které jsou přesvětlené a působí velmi lákavě a elegantně. Skutečnost je maličko ponuřejší, nábytek velmi tmavý, osvětlení daleko skromnější. Ale to je přesně ten případ, kdy si říkám, že je to můj problém, když jsou očekávání jiná, než skutečnost. Takže zatím žádná kritika. Svatomartinské (tím myslím vybavené oficiální značkou) se nekonalo, v nabídce byla vína vinaře Kunce (Bisenc, s.r.o.), nazvaná "mladé víno" a vybavená rozjuchanou etiketou evokující beaujolais. Ani jeden vzorek nezaujal, mám podezření, že chybějící logo s hubeným koněm nebylo rozhodnutím vinaře, ale vyplývalo z nesplnění chuťových požadavků komise.

Zřejmě jsme se netvářili moc nadšeně, protože jsme byli vzápětí upozorněni na možnost ochutnat vzorky z široké nabídky podniku. Dozvěděli jsme se, že je tu obvykle otevřeno zhruba třicet různých lahví a člověk z nich může dle libosti ochutnat, vzorek (1 dl) pak stojí od 24,- Kč. Tento koncept se mi zalíbil, navíc jsme se dozvěděli, že od příštího roku bude v nabídce i nakolik druhů obložených mís jako vhodný doplněk k vínu. To zní zajímavě, ne? Zvedlo mi to náladu, protože jsem si představila, že sem třeba občas zajdeme s kolegy z práce nebo s kamarády, kteří rozlišují víno od krabicáku a rádi něco ochutnají, ale nejsou zase takoví nadšenci jako já, aby se trmáceli někam dál, či si dokonce kvůli vínu brali dovolenou. Takže jsme ochutnali pěkný rakouský sylván, Kácary od Jedličky a Nováka a potom chilský cabernet, který mi zase náladu trošku zkazil, protože byl korkový. Upozornila jsem obsluhující, po zkoumání dlouhém jak týden před výplatou mi bylo sděleno, že „je tam, ale jen nepatrně", a nabídnut nový vzorek z jiné lahve. Musela jsem ale už frčet na tramvaj, takže jsem nabídku odmítla. Tak prý se mám pozítří připomenout...

Tak jsem se připomenula :-) Ale k tomu až za chvíli.

Nakonec to nebylo tak špatné, odcházela jsem s docela dobrým pocitem a na čtvrteční degustaci jsem se docela těšila.

V den D jsme při vstupu s uspokojením zjistili, že připravených je maximálně 25 míst, ta se nakonec ani nezaplnila a degustace se zúčastnilo jen asi 15 hostů. Druhé zjištění už ale neprovázelo uspokojení, nýbrž čirá hrůza: vinný sklep je propojený s hudebním klubem, kde probíhají živá vystoupení. Naši degustaci proto provázel živý rockový koncert (manžel to odhadoval na Pearl Jam revival), od něhož jsme byli odděleni jen textilním závěsem. Za 250,- Kč bych si představovala poněkud komfortnější prostředí. Degustaci řídil jeden ze zaměstnanců podniku, mladík, který se zřejmě rozhodl vykonat náležitou osvětu, takže si připravil prezentaci o moravských vinných oblastech, historii vinařství, rozdělení vín podle přívlastků, nejpěstovanějších odrůdách,... No prostě o tématech, která by vydala na několik semestrů přednášek. Nahuštěním těchto informací do dvouhodinové prezentace došlo k takovému zjednodušení, zobecnění a zmatení, že výsledek neměl hlavu ani patu. O samotných vinařstvích, jejichž vzorky jsme ochutnali, či přímo o degustovaných vzorcích, jsme se nedozvěděli nic. Osmi studentů Vysoké školy ekonomické, kteří zřejmě byli poprvé na degustaci, mi bylo skoro líto. Nebo mi spíš bylo líto toho, že potenciální (a v budoucnosti možná dosti solventní) zákazníci moravských vinařství zřejmě byli na delší dobu odrazeni od podobných akcí? Trochu líto mi nakonec bylo i onoho snaživého mladíka, protože když se projevila jeho nejistota nebo mírná zmatenost, nedokázala jsem si pomoct a začala jsem být svými dotazy a poznámkami otravná jak sarin v tokijském metru. Přesto jsem ještě pořád byla ochotná i některé nepřesnosti nebo dezinformace odpustit, většinou stejně zanikly v rockovém dunění. Nabídka vzorků totiž byla docela zajímavá, takže jsem stále statečně nepropadávala beznaději. Co jsme pili?

1. Ryzlink vlašský, kabinetní 1999, Tanzberg
2. Sauvignon, pozdní sběr 2007, Lahofer
3. Neuburské pozdní sběr 2006, vinařství Lacina
4. Chardonnay, výběr z hroznů 2005, Tereziánské sklepy
5. Aurelius, pozdní sběr 2007, vinařství Beneš
6. Aurelius, výběr z hroznů 2005, vinařství Cícha
7. Cabernet Moravia, pozdní sběr 2006, Stapleton-Springer
8. Frankovka, výběr z hroznů 2006, vinařství Halm
a mimo jízdní řád na závěr otevřený Ryzlink rýnský 2007, také vinařství Halm.

První vzorek od Tanzbergu překvapivě nebyla úplná mrtvola, jak bych předpokládala, voněl pěkně odrůdově a zrale, a i po těch letech si kabinet dokázal uchovat kyselinku. Jinak byl ale prázdný, bez těla. Vypít lahev bych toho fakt nechtěla. Lahofer je můj oblíbenec a ačkoliv tenhle Sauvignon zdaleka nedosahuje kvalit svého o rok staršího bratříčka, je to pěkné pití, které ladí s mým vkusem. Lacinův neuburg byl příjemný, prokazoval vyváženost cukrů i kyselin, ale zdálo se mi, že je nejvyšší čas ho vypít. Nic významnějšího už nedokáže. Chardonnay i Cíchův Aurelius byli mimo moje rozlišovací schopnosti, tlamolepy bohužel neumím ocenit. Aurelius obecně mě nějak neoslovuje, zdá se mi vlezlý a neodbytný, takže ani Benešův mi nesedl, ostatní návštěvníci ale vypadali docela spokojeně. Moravia od pánů Marketinga-Managementa byla „divná" - takovou poznámku jsem si u ní vážně udělala (ačkoliv jinak mám jejich vína ráda). Halmova Frankovka mi tentokrát nesedla, i když jsem ji už pila a dřív se mi moc líbila. Holt, není každý den svátek, a je to jen další potvrzení toho, co říkám pořád, že totiž hodnotit víno na základě jednoho vzorku je vlastně blbost :-) Na závěr otevřený rýňák téhož vinaře ale překvapil. Po Lahoferově Sauvignonu to bylo nejlepší víno večera. Bohužel jsem pak doma zjistila, že přívlastek jsem si nepoznamenala.

Po skončení řízené degustace vrhl projektor na plátno ceny, za které bylo možné dnes ochutnaná vína pořídit. A to byl přesně ten okamžik, kdy jsem zase jednou děkovala za to, že jsem „brejloun", protože nemít na očích ty popelníky, padly moje bulvy opravdu pod stůl. Sauvignon od Lahofera, kterých jsme doma už zamordovali několik, za 420,- Kč! (V Kbelské vinotéce stojí 177,- Kč, ve Vicomu něco přes 150,- Kč.) Totéž Halmova Frankovka. Ostatně ceny si můžete prohlédnout na fotografii dole (velkoryse nám byla nabídnuta pětadvacetiprocentní cena při okamžitém nákupu). Chápu, že nemůžu očekávat ceny jako ve velkoobchodě. Chápu, že podnik kousek od Malostranského náměstí bude mít jiné ceny než maličká vinotéka v okrajové části města. Už ale nechápu nasazení cen obvyklých v gastronomii v podniku, kde není možné si objednat cokoliv k jídlu a který je propojen se zakouřeným pivně-hudebním barem s živou produkcí rockové hudby.

Degustovanými vzorky neuspokojeni a cenami rozhořčeni jsme se rozhodli ochutnat ještě nějaký vzorek z nabídky podniku. Už jsem asi byla dost rozladěná, protože ačkoliv jsem to původně neměla v plánu, "připomenula jsem se" s oním korkovým úterním Chile. Lahev byla tentokrát bez vady a ačkoliv se podle slov obsluhy jednalo o zcela základní řadu vinařství, bylo to fajn víno, které hravě strčilo do kapsy předchozí červená moravská. Pak jsme se ale rozhodli vrátit zpět na Moravu - požadavek byl suché červené moravské víno. A byla nám nabídnuta dvě: Roučí (Stapleton-Springer) za 170,- Kč za decku (!!!) a Halmův Dornfelder. Takže s těmi třiceti permanentně otevřenými lahvemi to zřejmě taky nebude tak úplně pravda. Ochutnali jsme tedy ještě Dornfelder a Benešův Sauvignon. Když manžel platil, odskočila jsem si přepudrovat nos :-) a až po odchodu jsem zjistila, že vzorek, který měl být náhradou za ten korkový, jsme si zaplatili a že tři (jen při hodně velké fantazii decilitrové) vzorky nás přišly na 160,- Kč. Slabá decka základního chilského cabernetu a dvou naprosto průměrných moravských vín za průměrnou cenu 53,- Kč se mi taky úplně nezdá.

Možná jsem příliš rýpavá, zmlsaná nebo se vám zdám jako alkoholik, který se chce levně napít, ale myslím si, že je-li někde stanovená cena za určité množství, měl by zákazník toto množství obdržet. A neměl by platit za víno s vadou korku. Asi si řeknete, že jsem se měla bránit, ale opravdu mi nejde o padesát korun, vadí mi už fakt, že to vůbec zkouší. Vadí mi, že někdo pořádá ochutnávku za nemalý peníz v dosti nevyhovujícím prostředí. Vadí mi, když se na degustaci nedozvím nic o ochutnávaných vínech a jejich producentech. A opravdu malinko mi vadí i vzorek vína za 170 korun :-)

P.S.: A jestli ještě řeknu křivého slova proti Viničnímu altánu, hoďte po mně vinným kamenem.

Počet příspěvků v diskuzi: 6  Vložit/Zobrazit příspěvek
Počet zobrazení článku: 6282x
Průměrná známka po 0 hodnoceních: -
 1    2    3    4    5