O Víně

10.04.2014 p.j. Aktivni: Ano Datum a cas publikace: 10.04.2014 07:07

Grands Jours de Bourgogne 2014 (II. část)

Musel jsem to rozpůlit, jak to bylo zas dlouhé, tedy až v druhé půli se dozvíte taky něco o vínech z Puligny-Montrachet, Meursaultu, Volnay, Pomardu a grands crus z kopce Corton.

Druhý den (čtvrtek) byly oficiálně ochutnávky Côte Chalônnaise a Mladí talenti. Ale bylo to až v Mercurey, to je nějakých 40km tam a stejně zpátky, hlavně mi nějak chybělo takové to „Proč?" Bylo kráásně, 23°C, vyrazili jsme nazdařbůh do vinic. Nejprve do Gevrey-Chamberitn, kde jsem chtěl nakoupit u jednoho z největších tradicionalistů v celém Burgundsku. Pierre Bourée (respektive jeho následník Louis Vallet) vždycky udivoval svým tvrdošíjným lpěním na klasických postupech, nemá žádnou regulaci teploty kvašení, nikdy neodstopkovával, sice v poslední době mívá tak 30% nové sudoviny, ta zbylá je ale obvykle hodně stará. Nelahvuje dřív jak po dvou letech spíš ještě déle. A kupodivu se nestal kultovním vinařem, takže jeho vína (obecně určená k dlouhému zrání, na dvanáct, patnáct let uložit) je možno koupit za nepřemrštěnou cenu, lze navštívit i jejich restauraci. My tam byli moc brzy, takže jsme vyrazili se projít na Gevrey-Chambertin 1er Cru „Les Cazetiers" a taky legendární „Clos St.-Jacques", i když na tom se nedá legálně pochodit, tak aspoň si ho z povzdálí nafotit. Ale nakonec podivuhodně členité a vizuálně zajímavější se ukázalo Les Cazetiers, zejména část Petits Cazetiers. Zdola to vypadá jako normální vinice ve svahu, ale vystoupáte-li po cestičce nahoru, užasle objevíte, že část trati je složena ze zasypaných lomů, kde skalnaté stěny dekorativně zdobí vavříny čí břečťany jako z pohádky Kráska a zvíře. A jdete-li po cestě ještě dál, uvidíte jednak z nadhledu město Dijon a poněkud blíže i vyterasovanou trať Les Evocelles. Luxusní nové zídky jak z architektonického časopisu tam vystavělo Domaine de la Vougeraie, jedna z teras blíže k lesu je pokusně osázena po staru en foule neboli jako matené v nepravidelném sponu v hustotě 36.000 keřů na hektar! Odolali byste touze vidět na vlastní oči vinici vysázenou tak, jako byly dříve vinice třeba na Mělníce až do poloviny 19. století? Po rychlém nákupu u Pierra Bourée (no jasněže Cazetiers jsme tam nemohli nechat) jsme přejeli do tiché pitoreskní vesnice Chambolle-Musigny. Aspoň jsem si z venku vyfotil sídlo Georgese Roumiera (když pravděpodobnost, že bych někdy ochutnal jeho víno, se limitně blíží nule) a pak zase do kopce, do vinic. Strašně moc jsem chtěl zblízka vidět ten scrubland nad mytickou tratí Le Musigny. Cesta, po které jsme šli, byla značenou poutní cestou do Santiaga de Compostela, ale pak jsme z ní odbočili výše, do trati Les Danguerrins. Tam jsme na mezi v jarním slunci poobědvali, pokochali jsme se tou křovinatou stepí s jalovci a trnkami a sestoupili vinicí k Le Musigny.

Vignerons Indépendants

Večer jsem musel zvládnout ještě dvě ochutnávky: jednak klasický večer novinářů na Clos de Vougeotu, ale nechtěl jsem si nechat ujít i nezávislé malé vinaře, takže jsem si na ně i přes hektičnost takového plánu hodinu vyhradil.

Obě akce jsou výhradně pro pozvané. Na independanty ale nepozvali mne, nýbrž přítele Matěje, který do Čech vozí jak Montchoveta, tak některé jurské vinaře. Měl jsem tedy v ruce jen vytištěný přeposlaný mail od Marquise de Laguiche, majitele Château d´ Arlay, Jirkovi Matějkovi a doufal jsem, že s drzostí pražského Pepíka se tam nějak dostanu - vždyť od něj d´Arlay kupuju, tak co? Stráž u vchodu vypadala nekompromisně, musel jsem nadiktovat jméno a zemi původu. „Mně pozvalo Château d´Arlay. Česká republika." Roztrhli obálku s nápisem „Tchèque", vysypali asi osm připravených jmenovek...Jiri Matejka mezi nimi nebyl. Měl jsem náladu dohrát svůj výstup sňatkového podvodníka až do konce. „No tak to nechápu, jak je to možné?" naladil jsem unavený tón významné persóny, kterou zdržuje přehnaná horlivost dveřníků. „Tady to vidíte" bušil jsem do papíru, „Laguiche...Matejka." Chlapci se zpotili a jali se tisknout mi přes notebook jmenovku novou. Jenomže mi to v roztržitosti nalepili vzhůru nohama, což jsem zjistil až poté, co asi čtvrtý vigneron si mohl ukroutit hlavu: „A vodkaď že jste?"

No, musím říci, že se celá ta komedie vyplatila, protože tam mi v podstatě chutnalo úplně všechno. Opět Domaine Cornu, François et Sylvie Gerbeaut, Guillemard-Clerc, Réyane et Pascal Bouley, Domaine Céline Coté, Vincent Bachelet, Gabriel Bouchard - takhle já si představuji víno z Burgundska! Nenamyšlené, rozpoznatelné terroirově, prostě a přirozené krásné jako jablko rozkrojené na talíři. A ta Jura! Má milované Jura. Nejen, že jsem stál půl metru od proslulého pana Roleta a naléval mi třesoucí se rukou své poklady, ale ještě se mi podařilo ochutnat několik kousků z podapelace L´Etoille a porovnat ji třeba s Arbois. Ovšem popravdě největší peckou nakonec nebylo legendární Domaine Rolet, ale mně do té doby naprosto neznámé Domaine Pierre Richard (ne, nepatří tomu komikovi, jen shoda jmen). Nad těmi jejich oxidativními věcmi jsem naprosto dojatě oněměl. Jura mých snů. Rolet i Arlay jsou jistě oceňovány za jistou kultivovanost projevu a úzkostlivou čistotu, jemnost, eleganci. Ale od Richardů to zase má určitou nenapodobitelnou divokou jadrnost, neztlumenou zemitou krutost sudového flóru. A to vůbec neznamená, že by takové víno v chuti nebylo osobitě jemné. K Château d ´Arlay jsem se paradoxně vůbec nedostal. Už mi dost hořel čas, když jsem je objevil v patře, a bylo mi úplně jasné, že bych nestihl novinářský večer, kdybych se pustil do dalšího groteskního dějství s nejistým závěrem, že bych se snažil jim vysvětlit, proč nejsem Jiri Matejka, ale že jejich vína znám, moc mi chutnají, ale pro smilování, nenalévejte mi všechny od začátku, stačí mi jen to nejstarší z roku 1978 :-)

Grandes Maisons, Grands Crus (recepce pro 100 žurnalistů z 26 zemí)

I tak jsem na Château du Clos de Vougeot dorazil se zpožděním asi čtvrt hodiny. Jelikož jsem ale věděl, že se začíná neřízenou slepou degustací šestatřieti vzorků, nenervoval jsem se, to se dá dohnat. Negociantská unie tentokrát připravila bílá grand cru z ročníku 2008 a červená z ročníku 2011. Před čtyřmi lety to bylo opačně: osm let stará červená a dva roky stará bílá. Co si tak pamatuji, některá ta osmiletá červená tehdy předvedla opravdu celou škálu toho, kam se v lahvi červené může vydat, i kam až to nemusí být každému příjemné. Tentokrát ale byl výběr pečlivější, kterákoliv z těch lahví by večer nezkazila, mnohé by ho rozsvítily, drobnosti, které jsem si poznamenal, byly spíš na úkor toho, jak slepá degustace nutí hledat rozdíly. Ovšem zpětně jsem zjistil, že hned několik totožných vín bylo podáváno na stejné recepci před čtyřmi roky. Porovnal jsem si samozřejmě degustační poznámky...a byly naprosto úplně diametrálně nelogicky jiné :-) A můžeme hodiny strávit diskusí, jestli je to moje nedokonalost, nebo lahvová variabilita, nebo podezření na podivné praktiky... Při následující (na mne až moc opulentní) večeři byly podávány starší ročníky, Bâtard-Montrachet 2005 Maison Joseph Drouhin (krásný, komplexní, obsažný, plný ale ne ztěžklý, dostatek kyseliny, ale i až dost síry), Corton-Grancey 1995 Maison Louis Latour (s roztomilou antukovou stařinkou) a Clos de Vougeot 1976 Maison Louis Jadot (pořád ještě s výsušným tříslem a třešňově kompotové, ještě se zuby nehty drží, pěkný příklad, jakého pěkného věku v dobré kondici se může Pinot Noir dožít). Proslov měli prezident Unie Fabrice Latour a viceprezident Fréderic Drouhin. Nebylo to zrovna „Máme se dobře a doufáme, že to tak zůstane.", spíš „Ano, zatím to není tak zlé, ale mohlo by, musíme pracovat, aby nás někdo nepředběhl." Prý jim vláda vyslala (do Burgundska a do Champagne) speciální experty, aby nestranně zanalyzovali situaci na trhu a mezi vinaři a navrhla nějaká řešení pro budoucnost. Tak...to jsem fakt zvědavý. Mám neblahé zkušenosti se závěry expertů, kteří navrhují smělá řešení od počítače, přičemž s lidmi z první linie stráví jen povinné dvě hodiny, protože samozřejmě tuší, že kdyby si nechali vyložit složitost celé problematiky do všech detailů a anomálií, zkolabovali by u kreslení vývojových diagramů.

U našeho stolu při večeři se letos žádný z negociantů neobjevil, samí novináři. Včetně Korejky a Číňanky, které obě žijí dlouhodobě v Paříži jako stálé dopisovatelky wine-food-lifestyle magazínů v jejich vlastech. To by se mi taky líbilo. Taky tam byl vinný bloger (dejabu.fr), měl čistě francouzské jméno, ale tmavé pleti. Nakonec jsem ho vezl do Beaune, ve skvělé náladě: „A jaktože jsi chutnal tolik vzorků jako já a nejsi opilý? Já teda neplival, protože pro mne to byl svátek! Já jsem ještě nikdy nechutnal čtyřicet vín za jeden večer, natož aby to byla Grand Cru nebo ročník 1976!" Což mi přišlo na vinnýho blogera (kterej je navíc zaměstnáním právník a bydlel v pohádkovém hotelu Le Cep za 148€/noc) divný. Nebo my jsme tady divný - kolik se tady koná za rok akcí, kde se nechá ochutnat třeba sto i víc vzorků? Když jsem mu říkal, že v pátek určitě takových sto dvacet vzorků přibližně dám a budu si řídit auto na přejezdech mezi akcemi, tak omdléval. A to v tomto nejsem zdaleka špička, z hovoru s ostatními Čechy jsem vyrozuměl, že ti, co to pojali ještě více pracovně, se dostali i nad dvěstě vzorků za den. To už zase omdlívám já, nad nějakých šedesát vzorků už to pomalu přestává být požitek. Ale bloger byl opravdu plný dojmů, byl to pro něj největší den v jeho životě, což mne přimělo zamyslet se nad tím, že tímhle stádiem čisté radosti jsem kdysi procházel i já, tak co je špatně, že už některé věci pokládám za samozřejmé, ba rýpu se v nich a nacházím důvody se radovat méně?

Puligny-Montrachet a Chassagne-Montrachet

Pátek jsem tušil, že bude maso, opakovaně jsem si v hlavě simuloval přednosti a slabá místa strategií, kterou ochutnávkou začít a kterou skončit. Nakonec jsem opravdu nechtěl pít teplé Puligny-Montrachety, tak jsem začal s nimi, ale samozřejmě, takových nás bylo tisíce, takže i když jsme na místě byli lehce po deváté a předběhli tak ty, kterým se těžce vstává, stejně jsme na velkém parkovišti u sudařství Seguin Moreau u Chagny chytili zázrakem poslední flek a nemuseli parkovat jedním kolem v poli a druhým na příjezdové cestě.

Vína z Puligny jsou pro mne jako éterické bytosti a víly, bílá z vedlejší obce Chassagne-Montrachet mi spíš připomínají dcery bretaňských rybářů, včetně aspektu mořské slanosti. Saint Aubin je často zmiňován jako lepší (rozuměj levnější) koupě z těchto třech. Což je stejně zavádějící, jako když slyším z úst profesionála, cituji „Clos du Marquis je v podstatě Léoville-Las-Cases, akorát z mladších vinic a za zlomek ceny." Mně charakteristická měkkost St.-Aubinovské kyseliny nevyhovuje (až na polohu Les Murgers des Dents de Chien a některá En Remilly - ale to je hned nad Montrachety daleko od jiných tratí obce), to si raději přišetřím. Červeným jsem zatím pro jejich zvláštní...dvoznačné pojetí harmonie a měkkosti nepřišel na chuť, ale nevylučuji, že se to nemůže časem změnit.

Už před čtyřmi lety jsem se zamiloval do vín od Gagnardů: Jeana-Noëla i Fontaine-Gagnarda i Blain-Gagnarda. Ani letos jsem z toho nemusel ustoupit ani o píď - tak pavučinkově jemná příze senzoriky je opravdu mistrovská záležitost a kdo tohle někdy ochutná, bude o tom snít po zbytek života (neb se mu těžko povede to někdy někde koupit). Podobně jsem se snažil vyznat v množství domén se jménem „Colin", ale tam je to zatím na jednoznačné závěry předčasné. Jemně tkaná, jako brokáty hotelu Le Cep na jeho reklamích fotografiích, bývají vína Jeana Chartrona - a ty se tu sehnat dají. Zase jsem se kvůli encyklopedistům napálil na poněkud synteticky vyznívající aromata nízkoteplotního kvašení a selektovaných kultur, co voní do želé-bonbónů - takový Marc Morey, Roger Belland... Na druhou stranu jsem si z encyklopedie opsal jméno Luciena Muzarda - a toho jsem rád, že jsem neminul. Odvážné, řízné, drzé, tohle budu chtít potkat ještě někdy.

No, jak tak probírám poznámky, víc jsem toho nezkusil, než zkusil, bylo mi tam už asi moc těsno a chtěl jsem trochu oddechnout na přejezdu.

Meursault, Volnay

Další sudařství, tentokrát Damy v průmyslové zóně Meursaultu. Tam jela továrnička naplno, degustací se nenechali rozhodit. A prostoru bylo více, vystavovatelů poněkud méně, třeba Marquis d´Angerville oproti roku 2010 chyběl.

Ta nejznámější Premier Cru z Meursaultu bývají popisována jako tučnější, máslová. To bývávalo dříve, dnes snad jen když je ročník příliš vypečený, s novým dubovým dřevem se to už tolik nepřehání, používají se víc méně vypálené sudy, které dodávají spíš bylinné tóny. Taky to dodalo vínům větší šmrnc a lehkost, těžké víno bývá spíš mnohý Bâtard-Montrachet. Krásná minerální vína pocházejí z premierové trati Perrières, a pokud jsou na vás drahá, pak o něco méně prokreslenější ale pořád na minerální struně jsou trati jako Le Tesson, Narvaux, Tillets, nebo Blagny je krásné. Na opačné straně spektra stojí třeba trať Les Gouttes d´Or (zlaté kapky), odkud vína mají takovou v podstatě velmi příjemnou unaveně sluneční přezrálost, jakou můžete ochutnat, když se zakousnete v babím létě do posledních zapomenutých trochu sprchlých a sluncem vybarvených hroznů. A jak jsme se letos dozvěděli z propagačních materiálů, tak další známá premiérová trať Les Genevrières znamená v překladu „jalovce". A jalovce v zdivočelém okolí vinic někde rostou, takže asi jsme si to napůl nějak vsugerovali, ale takřka ve všech vzorcích letos chutnaných jsme ve vůni závan nějaké té jalovčinky detegovali. Poprvé sem si také všiml trati Le Limozin, budu ji dále sledovat, zajímavá.

Samozřejmě hvězdou zde byl opět osobně Comte Lafon, tentokrát mi u něj neodrazovaly davy, vypadal on i jeho obecenstvo více relaxovaně. Jak mi byla jeho vína z Mâconnais ve středu sympatická, tak opět jeho podání Meursaultu asi není pro mne. Ale Volnay-Santenots du Milieu, to uznávám. A konečně se mi splnil další sen: Guy Roulot. Nikdy se mi nepodařilo spatřit ani jen lahev od něj - a najednou byl tady. A jeho vína nezklamala očekávání. Jsou sice aromatičtější, než jsem si myslel, ale má to takovou zvláštně pohádkovou poetiku, kreslená Alenka v říši divů. Hned za ním mi nejvíc sedl Jean-Michel Gaunoux - wow!

Volnay

Vinařů z Volnay tam zas tolik nebylo. Vína z Volnay není těžké si zamilovat, až na ty výjimky, kdy se potkáte příliš brzo se špičkovou lahví k dlouhému ležení (hlavně Caillerets), jsou vždy milá, vstřícná, příjemná, třešňově voňavá, moderní.

Konečně se mi podařilo ochutnat (prý) jedno z nejšpičkovějších Volnay: od Boucharda Caillerets „Ancienne Cuvée Carnot" (byla to první vinice, kterou Bouchard koupil - v roce 1731 - takže je to tradičně jedna z jejich výkladních skříní). Takhle dva roky po sklizni bylo právě ještě úplně zavřené a jen náznaky dávalo tušit, že jednou... Zcela bezproblémové typické Volnay, košaté, ovocné, bohaté, tradičně předvedlo Domaine de la Pousse d´Or. Mému srdci přeci jen bližší jsou vína od vedle stojící další živoucí legendy: Domaine Michel Lafarge. U nich mi letos naléval jen jeden z bratrů, dlouholetých biodynamiků, „srdcařů". Jejich Volnay možná nemá tolik líbezného ovoce, ale je jinak bohaté, harmonické. Těžko se to popisuje, je to taková samozřejmá přirozenost, zavřete oči, a jako byste se ocitli u nich na dvoře, vlhká hlína voní a do žížal v ní zobaj slepice, je líné burgundské odpoledne.

Pommard

Sousední vesnice Volnay a Pommard jsou jako vypadlé z pohádky o dvou dcerách, kdy jedna byla krásná, hodná, milá a všichni ji měli rádi...a ta druhá prostě...si vybrala tu temnou stránku světa. Pommard je černá magie, Voldemort, William Blake. Tannická vážná vína, která se ani po deseti letech nepromění v milé staříky, ale v hrozící starozákonní proroky. Taky jména většiny zdejších vinařů mi vždycky přišla jak zaklínadla. Poněkud paradoxně, podobně jako u Nuits St.-Georges, jsou recenzenty nejvíce vyzdvihována vína (vinice i domény), kde je tento přirozený charakter více potlačen a vína ukážou i lidštější tvář a lesní ovocitost. Prakticky rovinatá trať Epenots už požádala oficiálně o vyzdvižení statutu na Grand Cru. Samozřejmě se pak Comte Armand snaží všemi prostředky dokázat, že na to má. Jasně, to víno má strukturu a třídu, i když letos třeba u další zdejší hvězdy, Domaine de Coucel, nebo i u Aleth Girardin, Rebourgeon-Muré, Vaudoisey-Creusefond mi to přeci jen přišlo...jako víno z roviny. Mně tedy čistě vizuálně vždy víc přitahovaly tratě nad obcí na docela impozantním svahu. Třeba Les Petits Noisons. Ale odtud se vína vidí málo. Zaměřil jsem aspoň na Les Croix Noirs („černé kříže"), čistě jen, že mi to jméno přišlo zlověstné, je to trať hned pod ceněným Rugiens, a jak uniklo jednomu vinaři, tato trať je poměrně vzácná tím, že ji vlastní jen tři majitelé. Od Loiuse Boillota bylo fakt nefalšovaně pommardsky tříslovinně strohé, nahořklé, nekompromisní jak starověký barbarský zabiják (a to byl ročník 2008). Od Courcela to sice taky drželo povinnou zdrženlivost, ale takovou spíš...tajemnou, záhadnou, lákavou (ovšem byl to přívětivější ročník na předvádění 2009). Mí koně v Pommardu jsou Domaine Mussy (letos sice v katalogu byli, ale fakticky chyběli), Chantal Lescure, docela mne baví i Bichotův Domaine de Pavillon. Ale pro začátečníky v poznávání Pommardu bych spíš doporučil ty o něco přívětivější ovocitější verze: Domaine Parent/A.F. Gros, Aleth Girardin, Lejeune je na mne navoněn možná až moc (jeho vína vznikají tzv. karbonickou macerací). Pommard jsem si užil (i proto, že nebyl v žádné sudárenské hale, ale přímo v cuvérii Domaine Clos du Pavillon, a lidí tam nebylo mnoho), dá se říci, že této vesnici propadám čím dál více.

Cortony

Z nějakého důvodu bývají village a Premier Cru vína z nejbližšího okolí Cortonu chutnána ve středu a Grand Cru Cortony a Corton-Charlemagne zvlášť jiný den (čtvrtek nebo pátek). Corton bývá často v encyklopediích zmiňován jako příklad Grand Cru, kde se vína odpovídající tomuto nevyššímu apelačnímu levelu hledají jen těžko. To si tak úplně nemyslím, nebývám zklamanější víc než kdekoliv jinde, asi že nepřevádím vína na body a nemyslím si, že více je vždy lépe.

Už jsem víckrát psal, že Corton bývá horrorový, strašidelný. Ale jinak než Pommard. Pommard je opravdová středověká hrůza, Aloxe-Corton spíš jako když se díváte v televizi na film o upírech nebo jízda strašidelným hradem na pouti, taková estetizovaná hra na to, že se bojíte. Před čtyřmi lety jsem měl strategii ochutnat nejvíc Cortonů - Clos de Roi (nebo Roy), prý nejlepší části Cortonu. Tak...nejlepší...nevím, snad je tam o něco málo náznaků nějaké vyšší ušlechtilosti a struktury, ale řekl bych spíš jen o trochu a zas byla na mne ta vína mnohdy už moc krotká. Letos jsem tímto encyklopedickým předsudkem netrpěl a naopak se snažil ochutnat i méně známé části tohoto majestátního kopce. Třeba Hautes Mourottes, Rognet, Maréchaudes, Vergennes, Languettes...Tady si opravdu můžete hrát a bavit se hledáním rozdílů a vysledováváním nějakého typického znaku. Ale na to, aby se to dalo publikovat, toho budu muset napít mnohem více. Snad jen, co mi opravdu přišlo moc sympatické: Domaine d´Ardhuy (biodynamici mimochodem) - nejvíc mi sedlo právě Hautes Mourottes, Domaine Cachat-Ocquidant (jedno z mých nejoblíbenějších příjmení v Burgundsku :-) velice zvláštní, jak z nějakého již zmizelého světa (starožitnými etiketami i starožitným stylem vína) bylo Domaine Maurice Chapuis. Samozřejmě bych si nepřál, aby taková byla všechna vína v Burgundsku, ale jsem moc rád, že se i tenhle styl ještě někde tvrdošíjně udržel. Škoda, že v naší vlasti už prakticky ne, někdy by si z nostalgie člověk rád ochutnal něco ze starých časů. Domaine Bruno Colin, Domaine Edmond Cornu, Domaine Rapet Père et Fils, Domaine Gaston et Pierre Ravaut, Comte Sénard a Domaine Taupenot-Merme. Ale máte-li vkus spíš na modernu a více vůně jako Bill Nanson, dejte si spíš Boucharda, Henri et Gilles Buisson, Chandon de Briailles, Domaine des Croix, Dublère, Dubreuil-Fontaine. Co jsem nepochopil ani letos, byla zdejší superhvězda Domaine Bonneau du Martray. Toho chválí v podstatě všichni: od Parkera po...nepřátele Parkera. Mně to jeho do nebe vynášené Corton-Charlemagne opakovaně přišlo superčisté, úzkostlivě ultrareduktivně vyškolené, bez detailů až antiastmaticky přesířené. Možná bych si měl sehnat deset let staré z legendárního ročníku, nevím. Mně víc sedlo jeho červené. Ale Monsieur Jean-Charles Le Bault má charisma a je to asi hodný příjemný člověk. Na rozdíl od některých jeho fanoušků. Najednou mi někdo surově odstrčil do strany, celý stánek kolem starého pána obsadila v minutě grupa mladých novinářů ze Švédska. Jejich vůdce, kterého jsem si v mžiku představil v jeho kabrio Astonu Martinovi, jak mu na vedlejším sedadle omdlívá už třetí modelka za den, sehrál s vinařem scénu: „Dobrý den! Poznáváte mne? Tenkrát támhle a tuhle, já píšu pro švédský časák tenaten." Starý pán poněkud zmaten, ale pak mu zřejmě vrozená slušnost velela rozpačitě přitakat: „Á...jo...jo. Vítejte. No...naleju vám ročník 2012, ale loni jsme sklidili jen 25% obvyklé úrody."

Burgundsko je fascinující mikrosvět, kde nikdy nemůžete říci, že víte všechno a nic už vás nepřekvapí. Kdo je tomu otevřený, může se nekonečně dlouho kochat různými obskurními detaily, nuancemi, anomáliemi, odlišnostmi, originalitou i typičností, opravdovou nefalšovanou tradicí i modernou. I kdybste se nikdy na Grands Jours neprobojovali, je spousta jiných příležitostí: V Praze je už dnes spoustu opravdu pěkných tematických degustací, na podzim bývá v Karlových Varech Burgundský víkend, můžete si s kamarády dát dohromady degustační skupinu a podělit se o náklady i o lahve. Cestě do samotného srdce Burgundska v kteroukoliv roční dobu, i kdyby jen jednou v životě na pár dní, se ale nic nevyrovná. Burgundská vína, až na nepočetné výjimky, nejsou předražená. Žádají sice mnoho (a to nejen v penězích), ale potenciál toho, co mohou na oplátku poskytnout, je opravdu...nezměrný.

1-20 | 21-40 | Vše
Počet příspěvků v diskuzi: 7  Vložit/Zobrazit příspěvek
Počet zobrazení článku: 5852x
Průměrná známka po 0 hodnoceních: -
 1    2    3    4    5