O Víně

09.04.2014 p.j. Aktivni: Ano Datum a cas publikace: 09.04.2014 07:07

Grands Jours de Bourgogne 2014 (I. část)

Tuto degustačně-obchodní akci pořádá regionální rada Burgundska a Bureau Interprofessionnel des Vins de Bourgogne pro profesionály jednou za dva roky (tedy degustace se pořádají vlastně každý rok, ale v liché roky v tichosti a s menší pompou). Já se účastnil počtvrté, což člověka přiměje mimoděk přecházet od nadšené všehochvály k různým porovnáváním a abstrahujícím závěrům. V první části to celé nějak uvedu a popíši polovinu letošních mnou vybraných degustací.

Smyslem celé akce je samozřejmě rozšířit obzory sommeliérům, obchodníkům s vínem, vinárníkům, podnítit nové kontrakty a dobře burgundsky naladit novináře. Přímý zisk je samozřejmě jen z těch nově dohodnutých nákupů, nepřímo jde asi hlavně o to udržovat stále to obecné povědomí o tom, že Burgundsko je etalonem kvality v odrůdách Pinot noir a Chardonnay, kolébkou terroirového náhledu na víno a domovem nejdražšího vína na světě (Romanée-Conti). Vytrhnu poněkud z kontextu jinak spíše v lehkých obavách vedeného projevu výrok prezidenta Union des Maisons de Vins de Bourgogne Fabrice Latoura k novinářům: „Víme, že burgundské víno je vnímáno jako drahý luxusní produkt. Ne, neomlouváme se za to, ale děkujeme vám za to, že to svým čtenářům ve svých článcích umíte vysvětlit." Bylo to samozřejmě myšleno v lehké nadsázce a přijato se smíchem, ale je to v podstatě jedna z paralel, o které tu běží.

Určitě všechny tyto ušlechtilé a zároveň i trochu pragmatické cíle by byly splněny, i kdyby akce nebyla uzavřená jen pro profesionály, kteří se museli dopředu zaregistrovat na webu akce, nýbrž se zcela otevřela pro všechny, komu by cesta a týdenní pobyt v Burgundsku za to stály. Jenomže... už takhle je to skoro na hranicích pořadatelských možností (tisíce lidí v největších dostupných halách v regionu, nedostačující parkovací kapacita, logistika jak zvládnout i jen lehký cateringový oběd atd.), nehledě na to, že profesionálové přeci jen udržují glanc celé akci - neviděl jsem tam nikoho viditelně podroušeného, všichni se poctivě tlačili k všudypřítomným obřím plivátkům, a k potěšení jim stačilo jen minimální degustační množství. Kdo zažil někdy místní akce, třeba Víno&delikatesy (a tam je vstupné pětistovka), ví, co dokáže laický dav. Ale jste-li opravdu zarputilý milovník burgundského vína, jako třeba já, vězte, že na Grands Jours se nechá probojovat. Ostatně v davu jsem rozpoznal za tři dny cca dvacítku Čechů, a snad nikomu neukřivdím, když odhadnu, že opravdoví profesionálové, pro které je víno hlavní obživou, mezi nimi byli tak... čtyři. Předem čestně přiznávám, že se mnou celý poměrně vysilující maratón absolvovala i moje manželka, ta ale organizátory stála navíc jen trochu jídla, jinak jsme se dělili o jednu degustační dávku. Tím samozřejmě nevyzývám k masové návštěvě neprofesionálů na dalším ročníku - dostat se na něj není úplně jednoduché ani levné (musíte se dopředu registrovat, vyplňujete i jméno firmy, adresu a spojení na ní - vše se ověřuje a letos byly i zamítnuté žádosti, musíte počítat s až pěti dny dovolené, šesti nocemi v hotelu od 46 eur výše, tisíc kilometrů tam a zpět vyjde autem tak na 6500 korun, skoro tisícovku mýtné - pokud jedete i do Chablis tak ještě daleko víc, a nějaké to jídlo a nákupy domů samozřejmě).

Takže jsem v lednu poprvé dlouze váhal, jestli mám nebo nemám vůbec jet, proměňovat sto šedesát litrů benzínu v 373 kg (skoro 190 tisíc litrů) oxidu uhličitého, utrácet peníze, množit degustační poznámky, strkat se u stolků a odlévat a plivat vzácná vína. Čekal jsem, až budou zveřejněny seznamy vystavovatelů, což bývá až tak měsíc před začátkem (a někdy v tu dobu bývají některé akce v některých dnech už plné). Nakonec jsem si tam zase našel nějaké ty „špeky" a „musím ochutnat" (nesehnatelný Guy Roulot a praotcové biodynamiky). Přeci jen týden dovolené si nemohu dovolit, tak jsem se registroval tentokrát na středu a pátek, tedy víceméně na Côte de Beaune a převážně Chardonnay.

Intro

Vyplatí se najít si na webu lokální předpověď počasí. Zatímco u nás se po ránu pořád ještě v době odjezdu uplatnila čepice a teplejší bunda a kvetly leda jaterníky a dřín, Burgundsko nás přivítalo teplotami kolem dvacítky, hruškami a broskvemi v plném květu, z trnek a sakur už sněžily odkvétající okvětní lístky. Lesy zdobily koberce petrklíčů, mezi vinnými hlavami ladoňky, fialky a na skalách v horních částech svahů jste mohli pohladit čemeřice nebo koniklece. Naštěstí tam dlouho nepršelo, takže jsme mohli chodit jen v košili vinicemi bez jinak jasného znehodnocení obuvi jílovitými „sněžnicemi" nalepenými na boty. Kupodivu ne všechna réva byla už postříhaná, našly se i parcelky se zatím jen strojovým předřezem, tažně nebyly vyvázány ještě skoro nikde. Ale ve vinicích se intenzivně pracovalo, mimo řez i podsadba a orba, dokonce jsme načapali portálový traktůrek v jedné z nejlepších parcelek na Clos de Vougeotu, jak tam cosi na keře vesele stříkal! Tak buď to byla nějaká opravdu raná prevence houbových chorob, nebo snad...fuj!...herbicid! V knize jsem našel, že parcelka patří renomované Domaine Gros Frère&Sœur, to sice nejsou žádní bio-, ani dynamici, ale přeci jen pak vnímáte větu „používají nejnižší možné dávky postřiků na každé ošetření" v poněkud...jiném smyslu. Ovšem nejmalebněji působilo všudypřítomné pálení réví na tradičních plechových „trakařích", jarní vzduch se mísil s kouřem, který tak zamlžoval jeho průzračnost, zejména odpoledne, kdy na východní svahy vinic dopadá slunce už hodně zpříkra, což limituje zejména vášnivé fotografy.

Nuits St.-Georges

V úterý cesta do Burgund proběhla tak rychle, že jsme v Beaune i přes tradiční kolonu u Heilsbronnu sjížděli z dálnice už po půl páté. To mi hned začalo šrotit v hlavě, že bych možná mohl stihnout konec nějaké úterní ochutnávky. V úterý bývají ty nejnoblesnější a nejvíc davem zahlcené. Gevrey-Chambertin jsem zavrhl - moc daleko. Vosne-Romanée&Vougeot už bude vypité...ale kdyby se mi tak podařilo chytit třeba...Le Musigny od Drouhina nebo Mugniera... Ale cesta vesničkami už zdaleka tak neodsýpá, tak jsem vzal za vděk alespoň poslední hodinou degustace Nuits-St.-Georges, která jediná končila až v šest. (Nakonec jsem zpětně zjistil, že letos se stejně žádné Musigny nenalévalo, Mugnier se vůbec neúčastnil, ani Vougeraie - že by příznak nějakých horších časů?)

Nuits-St.-Georges, ač kdysi jedna z nejslavnějších a nejvyhledávanějších, byla svou přirozeně hutně tříslovinou strukturou v posledních desetiletích shledávána jako nemoderní, málo trendy ovocitá. Je prostě teď taková doba, není čas se do něčeho vpíjet a snažit se pochopit. Kulatou hladkou chuť a vůni třešní pochopí každý. Tomu se snažili přizpůsobit i mnozí zdejší renomovaní vinaři a negocianti a pokud jim to finanční situace dovolila, dělali s vínem mnohá moderní technologická kouzla (od chladného předfermentačního nakvášení přes zkrácení kvašení na rmutu až po makrooxidaci a sofistikovanou práci s dubovým dřevem), aby ve víně tuto jeho přirozenost pocházející z železitější půdy potlačili a zamaskovali. Na mne tak možná až příliš málo tradiční a příliš ovocitá jsou třeba často NSG vína od Riona (Daniela i Michelle et Patrice), Faiveleyho, Thibaulta Liger-Belaira, Domaine des Perdrix, Jérome Chezeaux, Chevillon-Chezeaux. Daleko rafinovaněji a s osobitějším rukopisem hodným čaroděje se zachováním řízné šťavnatosti a velmi hutné višňově svíravé třísloviny mistrovsky předvádí třeba Henri Gouges, Robert Chevillon, Henri et Gilles Remoriquet, Fréderic Mugnier (ale ten právě letos chyběl). Ale podstatou zdejších vín je též jejich určitá nepředvídatelnost, nebezpečnost neřízené střely. Až na vzácné legendární výjimky je degustace takovou ruskou ruletou: bude tam spíš třešňový likér, švestkový kompot, pekelný sirný smrádek, kůže nebo řepa? Hodně závisí i na teplotě a tvaru sklenky. Obzvláště masochistické je podstupovat u těchto vín lahvové zrání, to může neznalého až vyděsit. Ale právě na téhle Grands Jours degustaci bývají často k ochutnání i staré (a i velmi staré) ročníky, takže kdo se opakovaně utká se škvárou, antukou, hořící skládkou, kouřem z kamen na uhlí, sraženou krví, olízlou střenkou zavírací rybičky a tříslovinou, která se s léty nepohla ani o píď, s určitou pravděpodobností si to zamiluje, rochní se v tom a usmívá se pod vousy.

Mâconnais

Asi kdyby nebyla vína z této jižnější apelace ve stejné hale Palais de Congres s víny Beaune, Savigny a Aloxe-Cortonu, o které mi šlo především, tak bych tuto část vynechal. Přeci jen má dosavadní zkušenost s nimi byla spíš taková, že to nejsou vína pro mne. Mně prostě už přehnaně ovoněná vína až obtěžují a nebaví mne stejně jako přehnaně ovonění a nalíčení lidé. Přesto jsem si několik jmen z encyklopedií vypsal a poctivě zdegustoval - a vyplatilo se! Objevil jsem, že ne všechno je ovoněno příliš, že i tam existují vinaři, kteří si dokáží vyhrát s velice jemnými vzdušnými odstíny, mineralitou, nádherně vystavěnou kyselinou či bylinností, že jim stojí za to učit se hledat odlišnosti mezi různými vinicemi. Apelace Saint-Véran mi v tomto přišla nejčastěji nejméně postavená na ovoci. Nejvíc jako na zjevení jsem hleděl na tichou dvojici juniora a seniora (Daniela a Juliena) Barraudových. Ta jejich vína prostě...to bylo jak se zatajeným dechem pozorovat víly v přítmí lesa. Docela pěkné bylo i Bret Brothers (La Soufrandière), ale mám pocit, že možná to, co na nich bylo nejpřitažlivější, pocházelo spíš z jemného okořenění dřevem. Nádhernou lehkonohou eleganci dokázali vyčarovat u Drouhinů, ale to je prostě jejich erbovní vlastnost. I Jadot umí kupodivu tyhle apelace bravurně. A vína až těžko popsatelná a na soustředěné vpíjení se na celý večer Domaine Bruno Jeandeau. Překvapil mne Comte Lafon (respektive jeho mâconská odnož) - čekal bych nejvíc u něj rafinované výluhy drahého dřeva - ale nenene! Umí respektovat ladnou přirozenou mineralitu. Vignerons des Terres Secrets byli tak zdravě napůl - něco bylo lehce hruškové, jasmínové, něco ale svěže minerální. Kdo má raději výrazněji ovoněné, pak David Fagot, Dominique Cornin třeba.

Hautes Côtes (aneb „Jiné Burgundsko", jak byla trefně degustace nazvána)

Ale Burgundsko to podle mého JE! Což někdy rád provokuji prohlášeními, že u oblastí jižně od Maranges (Côtes Châlonaises, Beaujolais, Mâconnais) není tak úplně...objektivně vzato...zřejmé :-) Samozřejmě, nebudu vás lakovat: tady je jistější sáhnout po prestižních jménech z prestižních vesnic níže, jako třeba Domaine Trapet, Anne Gros, Remoriquet. Ti totiž se opravdu snaží za každou cenu tyhle méně honosné terroiry vyzdvihnout a ukázat v tom nejlepším světle - a podle mého se jim to daří více než dobře. Nejdou cestou simplifikace a nakrášleného lhaní, i jejich verze si zachovávají dostatek té „lesní" divokosti. Ale i mezi méně známými má cenu někdy zalovit - třeba i do Čech dovážený Naudin-Ferrand poskytne dost zajímavou nereduktivní verzi pinotu, stejně tak přítelem Matějem dováženého Montchoveta jsme důkladně prochutnali, v současných ročnících je možná lepší sáhnout po jejich Beaune a Pommardu. A velmi nevšedně, impresivně na mne zapůsobil Rocault (Lucien et Fanny).

Crémanty jsem v podstatě vynechal. Ne že by mi nechutnaly, ale...nevypsal jsem si dopředu nějaké tipy a naslepo do nich zahučet zavánělo velkým zdržením, už jsem se těšil na Beaune a po Beaune mne zas přepadl hlad.

Pět smyslů (Aloxe-Corton, Chorey-lès-Beaune, Ladoix-Serrigny, Pernand-Vergelesses, Savigny-lès-Beaune)

Těchto pět v podstatě sousedících obcí se prezentovalo pod společnou hlavičkou, což určitě dává smysl. Co ještě mají společného, je jejich pověst „dobrého burgundského za dobré peníze". Osobně vína z Aloxe považuji za v dobrém smyslu horrorově-strašidelná, Ladoix za o něco pohádkovější, Savigny je pro mne moderní tvář Burgundska a bílá z Pernandu...zakleté princezny. Chorey je totální rovina, vůči níž mám terroirové předsudky. Tady už se začínalo ukazovat, jak fatální je pro prezentaci teplota vína. Bílá už pomalu ztrácela glanc a červená přicházela o harmonii. Jenže kdybych začal z této strany haly, asi by to odskákalo v tomto smyslu Mâconnais. I tak mi hodně sedl Edmond Cornu, pak taky dvě zvláštní ženy pod značkou Louis Chenu (oboje se sem dováží), docela i Dubreuil-Fontaine, Pavelot. Divokej a pro silnější povahy byl Simon Bize (mimochodem neodstopkovává, kvasí pinot s třapinou).

Beaune

Konečně to Beaune! Mám vína z impozantních i mírnějších svahů kolem městečka rád. Nestaví se tak na odiv, zdánlivě skromné a prostší, o to více přirozeně půvabná. Ovšem musí být aspoň trochu přichlazená, ne pokojová teplota. Dost možná, že v lepší teplotě by moje následné poznámky vyzněly jinak.

Toužil jsem konečně ochutnat dvě legendární vína z Beaune, prý nejlepší odsud. Jedno dělá Bouchard a jmenuje se Vigne de l´Enfant Jésus neboli Ježíškův vinný keř. U nás stojí tak kolem dvou a půl tisíce láhev. No...na mne je to takové...namachrované, drahé dřevo, vymazlené víno, které jasně dává znát, že bylo stvořeno pouze k obdivu a pití ve vyšší společnosti. Druhý mýtus se jmenuje Clos des Mouches a dělá ho Drouhin. U Drouhinova stánku ho neměli na stolku, ale všiml jsem si, že ho má pán ulité stranou za zády. Ročník 2006. Tož jsem si o něj drze řekl. Nic, co by změnilo můj život. To mi svou decentní uměřeností přišel lepší třeba David Butterfield.

 Na doporučení Billa Nansona jsem důkladně přechutnal jím do nebe vynášené Domaine des Croix. Bill Nanson je učebnicový příklad toho, kam až to může dotáhnout nadšený vinný bloger. Začínal pěkným blogem burgundy-report.com, který jsem zpočátku i já hltal velmi. Na tuším předminulých Grands Jours převzal cenu za nejlepší článek o burgundském víně. Následovala nabídka na sepsání encyklopedie, čímž dost utrpěl blog, který pro zaneprázdněnost nebyl dlouho aktualizován. To už teď sice je, ale poznámky k novým vínům jsou už zpoplatněny, tak si sám sebe autor už cení. Vypsal jsem si z té encyklopedie mnoho nových zajímavých tipů a při letošních Grands Jours po nich šel. Až teprve poslední den mi nemile došlo, že jeho a můj senzorický ideál jsou si vzdáleny jak jižní a severní pól. Když už se mi to procento netypicky navoněných ultraovocitých vín přišlo podezřelé, dovtípil jsem se, že to asi bude jeho osobní vkus a zkusmo jsem namátkou ochutnal pár jmen mimo jeho seznam - a ejhle! Ta byla pro tu obec typičtější a voňavky zmizely. Takže: máte-li rádi ve víně mnoho ovoce, čtěte Billa Nansona. Jestli vás ovoce už otravuje, čtěte mne :-) To Domaine des Croix nebylo úplně samá třešeň. Modernější styl, ale dá se.

Ovšem pro mne nezapomenutelným zážitkem bylo osobní setkání s jedním z otců-zakladatelů biodynamiky, jedním z prvních biodynamiků v Burgundsku (ale i výše zmíněný Montchovet je biodynamikem už od roku 1984 - to je dřív než Nicolas Joly) Jeanem-Claudem Rateau, který je biodynamikem od roku 1979, své keře řeže na kordon a ne na guyot jako skoro všichni, nepoužívá vůbec nové sudy, jen tří až desetileté, lahvuje přímo z kalů. Prostě borec. A sympaťák. Na každého se usmíval a s každým pohovořil. Akorát mi utekl na oběd, když jsem se rozhoupal, že si ho vyfotím. Jeho vína se zdála takhle narychlo chutnaná taková nenápadná, skromná. Někdy musím strávit večer s jednou jeho lahví.

Naturalisti (Les Affranchis - neboli v překladu „Osvobození" či „Bohémové")

Protože jsem zdaleka v Palais de Congres neochutnal všechno, skončili jsme kolem oběda. Pak jsem uvažoval, jestli nemám jet na degustaci burgundských vín, které stvořily ženy-vinařky. Ale nějak se mi nechtělo, tušil jsem tam nátřesk a hlavně ty, o které jsem nejvíc stál, jsem právě ochutnal nebo byly v plánu na pátečních degustacích. Takže jsem nakonec místo toho jel za „přírodními vinaři". Museli jsme do Savigny, po šipkách přes vesnici, pak za ní, do lesů a kopců. Kmeny porostlé břečťanem, koberce petrklíčů, skalky po stranách, pak louka s rozpadávajícími se kamennými boudami, studánka...hýkal jsem nadšením. Takhle nějak jsem si ve snách představoval přístupovou cestu na naši zářiovou přehlídku Jiná vína. Akorát jsem si na konci té cesty vysnil mechem a netřesky potaženou chaloupku s hnojištěm, slepicemi, kravami, ovčáckými psy, koněm, oslem a vousatým hospodářem ve špinavé lněné sutaně, jak dojí kozy a stlouká máslo. Ale na konci cesty bylo firemní terénní Volvo a hladce vystříhaní bodyguardi nás směrovali na golfově sestříhané parkoviště. Sice u statku, ale z kterého přímo čišelo, kolik desítek milionů stála jeho totální rekonstrukce. Místo hnojiště asi půlhektarový party stan s prostřenými stoly snad pro sto lidí. V interiérech haldy takové té antique veteše, vycpaná hlava kance, nově vyčalouněný historický nábytek. Prostě rezidence nějakého uprchlíka z města, který tam pořádá pro bankéře víkendová výjezdní zasedání v lůně přírody. Taky obecenstvo se skládalo krom všudypřítomných novinářů a Asiatů hlavně z těch pařížských intelektuálských typů s placatou čepicí, bradkou, silnorámečkovými brýlemi, naušnicí a v podpaží se k nim vinula potetovaná bruneta. No, tak to prostě je, no, trendy kult, který už nemají v rukou ti první blázni a otcové-zakladatelé s hnojem u domu. No co už, koupili jsme si za dvakrát deset euro skleničky a vyrazili ochutnávat.

Pěkné bylo burgundské vinařství Domaine de Chassorney / Frédéric & Laure Cossard. Naléval tam sice taky Japonec, ale ta vína nenazývaná romanticky ale jménem apelace chutnala opravdu dobře a typicky pro ten terroir. Trochu se smíšenými pocity jsem pohlížel na vinařství Yann Durieux (Recrue des Sens), respektive na etikety evokující spíš valentýnská přání a názvy jako „Lidskost", „Láska a vínečko", taky jedna s otiskem dětské ručičky... se mi to nějak s Burgundskem nespojovalo. Asi jsem už starej konzerva a nemám pochopení pro svěží vítr. Teď když píšu ten článek, tak jsem si o něm něco vyhledal...nerad bych to shodil kvůli prvnímu dojmu, nějakej příběh za tím je, nakonec zase ta vína, která nazval normálně Morey St.-Denis a Gevrey-Chambertin chutnala docela dobře, akorát teda 40€ bych za ně nedal, tak půlku. Nepochopil jsem ani kult, který čišel z Domaine Prieuré-Roch. Jasně, je za tím člověk, který pracuje v Domaine de la Romanée-Conti, má (některé) staré keře, jak jsme se den poté přesvědčili v jeho vinici, opravdu je řeže hodně nakrátko, ale že by kolem jejich stolu musel být půlkruh tři čtvrtě hodiny nábožně naslouchajících, kteří i zapomněli ochutnávat...Zejména když se konečně protlačíte k jeho vzorkům a zjistíte, že všechny tři mají takovou tu reduktivní zaprděnost (řeklo by se až sirku, ale vím, že síru do vín prakticky nedává). Ale já znám jeho vína už od dřív a vím, že když se jim dá hodně času, tak vyzrají docela pěkně, i když i vyzrálá mají poněkud daleko k lehkonohé eleganci. Byl tam asi i můj oblíbený Dominique Derrain splňující nejvíce mé představy o neformálním samorostlém biodynamickém bohémovi. Ale u stolku zrovna nebyl, po deseti minutách čekání jsem si drze nalil sám, ale na sluncem vyhřáté půdě statku to nebylo ono. Znám jeho vína v lepší kondici. Osobně jsem nezastihl ani Marcela Richauda z Rhôny, který byl vůbec prvním vinařem, který mi (tehdy nevěřícímu Tomášovi) osobně dokázal, že krásné víno lze udělat i bez síry - to bylo v Praze někdy v roce 2005. Zato poprvé jsem na vlastní oči viděl další legendu biodynamického hnutí - Michela Favarda, který na Château Meylet v Bordeaux dlouhá léta osaměle dokazoval (pravda, o rok později, v roce 1988 se přidalo i Château Falfas), že biodynamika může fungovat i na takto klimaticky ne zrovna výhodném kusu země. Taky tam bylo Champagne Fleury, ti taky byli prvními biodynamiky ve svém regionu (1989). A jejich květnaté šampaně byly...supr, i toho druhého Champagnana, Francise Boularda - ta byla navíc brut-nature - a to já tedy můžu! A když už bubliny, tak moc blízké mi přišlo Les Capriades - Pascal Potaire & Moses Gadouche, kteří na Loiře dělají šumivá vína tím nejpřirozenějším způsobem vůbec - prostě je nalahvují v ten správný čas, kdy je v nich ještě přiměřeně cukru a oxidu uhličitého a na stojanech se postupně setřásají kaly do hrdla a klasicky odstřelí - tedy žádné cviky s dosážováním, speciálními kvasinkami, nic takového. A výsledkem je pak naprosto přirozené lehké pěnivé víno, které bych tedy mohl pít celé léto.

(pokračování zítra)

Počet příspěvků v diskuzi: 2  Vložit/Zobrazit příspěvek
Počet zobrazení článku: 5818x
Průměrná známka po 0 hodnoceních: -
 1    2    3    4    5