O Víně

V oblasti Rheingau jsme navštívili jediný vinařský podnik, a to družstvo Weinland Rheingau (web) ve městě Eltville am Rhein. Jako inspirace posloužil článek na Jižním svahu; říkal jsem si, že by nebylo špatné poznat ještě jiný typ vinařství než malé a střední rodinné firmy. Eltvillské družstvo má asi 100 členů-vinohradníků, kteří hospodaří na celkem 81 ha vinic. Prováděl nás ředitel Werner Kühn, který si vzal na pomoc ještě enologa k zodpovězení „všetečných otázek". Prohlídka byla trochu netradiční v tom, že byla přímo skloubena s degustací - v každé části provozu nám nalili jeden vzorek a u toho se vykládalo o technologiích atd. Nijak zde neskrývají, že jejich prací je především vyrábět ve velkých objemech vína na každodenní pití. Zvláště je to vidět na jakostních vínech, která jsou většinou z doslazovaného moštu; i když jsou korektní a technologicky dobře zvládnutá, chybí jim nějaká větší osobitost. O něco lépe vypadají třeba Ryzlinky s přívlastkem pozdní sběr (Spätlese): konkrétně jsme ochutnali suchý Hochheimer Stein 2010, solidní a harmonický rýňák na dřívější vypití (doporučují tak do tří let), a Hochheimer Daubhaus 2010 lieblich (= polosladké), svěží víno s plnějším tělem, v němž je zbytkový cukr (42 g/l) sice patrný, ale nijak zvlášť nevyčnívá; vzhledem k ceně 5,25 € je kvalita obou vín velmi slušná.

Podobně i v oblasti Pfalz se mi podařilo domluvit jen jedno vinařství. Weingut Weegmüller (web) se nachází v Haardt, což je městská část Neustadt an der Weinstraße. Neustadt žije hlavně z vína, se svými 2012 ha vinic je to druhá největší vinařská obec ve Falci i v celém Německu. Majitelkou tohoto vinařství je Stefanie Weegmüller-Scherr, srdečná a rázná žena v nejlepších letech, které pomáhají další členky rodiny, je to tedy o „čistě ženský podnik". Patří k němu 15 ha vinic v okolí Haardt. Pěstují výhradně bílé odrůdy (přestože jinak je falcká oblast známá značným podílem červených vín, asi 40 %). Vinařství sídlí v pěkném starém domě, pod ním je široce klenutý sklep vyzděný z pískovcových kvádrů, má to atmosféru. Zjevně jde o „dobrou adresu", hned vedle se nachází slavné vinařství Müller-Catoir.

Degustace zahrnovala 8 vzorků. Na úvod přišel Riesling Sekt 2008 trocken, vyrobený tradiční šampaňskou metodou kvašení v láhvi, podle mě krásný sekt s plným tělem (zbytkový cukr asi 15 g/l), i když milovník „brut de brut" by měl možná jiný názor :-) . Scheurebe trocken 2011 bylo dobře zvládnuté a odrůdově typické, lidé si je velmi pochvalovali. Riesling Kabinett trocken 2010 je slušný, se středně plným tělem a zatím lehce dominující kyselinou (zde museli provést výrazné odkyselení moštu, z nějakých 13-15 g/l na výsledných 8 g/l), ale oproti moselským Ryzlinkům jako by „něco chybělo". Jedním z vrcholů ochutnávky byl bezesporu Grauer Burgunder 2010 trocken z polohy Herrenletten („Alte Reben", z keřů přes 40 let starých), parádní „šeďák" s plným tělem, ale i s dostatkem kyselin, jistě ještě rozkvete do krásy. Grüner Veltliner trocken 2011 je specialitou vinařství, neboť v celém Německu výsadby této odrůdy nepřesahují 10 ha. Tento Veltlín se mi moc líbil, je to zástupce takového spíše plnějšího stylu, s opravdu dlouhou a harmonickou dochutí. Příliš mě neoslovil Gewürztraminer Alte Reben trocken 2011 z polohy Bürgergarten, který měl ve vůni lehce cizorodý tón (jakoby kysané zelí či co), v chuti byl plný, možná až příliš, neboť už lehce vystupoval alkohol (14 % vol.). Víno ale bylo sotva týden nalahvované, takže je možné, že dnes by působilo lépe. Poslední dvě vína měla více zbytkového cukru. Zajímavou zkušeností byl Rieslaner Spätlese 2007 z trati Mandelring. Tato odrůda je křížencem Sylvánu a Ryzlink, kromě Falce se pěstuje už jen ve Francích (viz výše). Víno mělo relativně výrazné kyseliny (což má být pro Rieslaner typické), takže cukr (80 g/l) se projevoval jen celkem lehce. Skvělou tečkou byl pak Riesling Auslese 2002, víno s krásnou komplexní vůní, vzhledem ke svému věku stále neuvěřitelně mladistvé, má ještě celý život před sebou. Podle mě to byla povedená kolekce, každé víno má svůj specifický charakter, nejsou zglajchšaltovaná podle jednoho mustru (čemuž někdo říká „rukopis vinaře"). I „účastníci zájezdu" jenom mlaskali :-)

Pak přišla poslední námi navštívená vinařská oblast - Rheinhessen (Rýnské Hesensko). Spolu s Falcí vykazuje relativně největší podobnost s Moravou: ačkoliv ani zde nechybějí vinice na prudkých svazích, přece jen je jich proporcionálně méně než na Mosele, ve středním Porýní nebo v Rheingau. Další podobnost s naším vinařstvím je v odrůdové skladbě, tzn. relativně vysoký počet odrůd, není tu taková drtivá dominance Ryzlinku jako v oněch třech zmíněných „břidlicových" oblastech. Navíc většinu z odrůd, které se v Rýnském Hesensku a ve Falci pěstují, přímo na Moravě máme, mj. Sauvignon, Müller-Thurgau, Rulandské bílé, šedé a modré, Modrý Portugal, Svatovavřinecké aj.

V Rýnském Hesensku byla jako první na programu obec Nierstein, jedna z nejvýznamnějších vinařských obcí v celé oblasti. Nierstein leží přímo na Rýně, mezi městy Mainz (Mohuč) a Worms. Na niersteinském katastru je 783 ha vinic, většina leží na tzv. Červeném svahu („Roter Hang") severně od obce. Je pojmenován podle sedimentů načervenalé barvy, které se nacházejí v podloží a propůjčují barvu i půdě nad nimi. Červený svah se skládá z více viničních tratí, ty nejslavnější - které mají status „Erste Lage" - se rozkládají na poměrně prudkých svazích přímo nad řekou a v těsném sledu za sebou, např. Orbel, Ölberg, Hipping nebo Pettenhall. Na této červené půdě se obzvláště daří Ryzlinku.

A teď již k navštívenému vinařství - bylo to Weingut G. A. Schneider (web), které se nachází ve starším domě přímo uprostřed Niersteinu. Do prostorných sklepů pod ním se s přehledem vejde celý provoz i víno z 15 ha vinic, které k tomuto rodinnému vinařství patří. Jeho hlavou je Georg A. Schneider, starší distinguovaný pán, který vzhledem a chováním připomíná anglického gentlemana. V dohledné době se chystá do důchodu, vinařství předá jedné ze svých dcer. Práce už ho asi trochu zmáhá, podle svých slov vyrábí víno nepřetržitě od svých osmnácti let (zjevně už nemá ambice ani energii něco zásadního měnit; ani sklepy, z nichž se reálně používá jen část, zdaleka nejsou tak vypiglované jako v jiných vinařstvích, které jsme navštívili). Na vínech to však poznat nebylo, alespoň podle mého názoru, chutnalo mi zde skoro všechno.

Suchá vína jsme začali dvěma Ryzlinky, u nichž zde neuvádějí konkrétní viniční trať, ale jen typ terroiru: Riesling vom Kalk 2011 („z vápence", z vinic jižně od obce), který je podle majitele určen k rychlejšímu vypití, a Riesling vom Rotliegenden 2011 (z vinic na oné červené půdě na Roter Hang), který by měl vydržet o něco déle. Líbily se mi oba, mají pěknou květinovo-medovou vůni, v chuti jsou plné a šťavnaté, druhý je možná o chlup „festovnější". Následovala dvě červená, St. Laurent 2007, bezproblémový a dobře pitelný Vavřinec, a Spätburgunder 2005, parádní a odrůdově typická Rulanda modrá, která je právě v nejlepší kondici a jistě ještě pár let vydrží. Vinař se o nich vyjadřoval spíše rezervovaně, jako že s červenými víny vlastně nemá moc zkušeností (to je možná důvod, proč je jejich cena pouhých 5,5 €), podle mě zde však žádný důvod k přehnané skromnosti není. Na závěr přišlo pár Ryzlinků se zbytkovým cukrem (až u tohoto typu vín uvádějí viniční trať). Z nich mě nejvíce zaujal Riesling Orbel Spätlese 2002: výrazná a komplexní vůně, mj. med i pořádná dávka petroleje, chuť je plná a harmonická, ale nijak extra sladká (cukr 52 g/l), zvláště v delší dochuti se dostatečně projevují kyseliny; fakt krásně zestárlý rýňák. Náhodou jsem objevil anglicky psanou reportáž o vinařství, s pěknými fotkami (zde).

Poslední dvě vinařství, které jsme v Rýnském Hesensku viděli, leží nedaleko od sebe, v oblasti mezi městy Bad Kreuznach a Alzey, kde již není taková koncentrace elitních vinařství (rozuměj členů VDP apod.) jako v některých jiných částech této vinařské oblasti. Zrovna Weingut Fogt (web) ve vesnici Badenheim by se dalo přímo označit za „selské", i když v dobrém slova smyslu. Založil je koncem 60. let Karl-Heinz Fogt, který se - jak bylo donedávna v Německu zcela běžné - celý život zabýval pěstováním i jiných zemědělských plodin, dodnes obdělává 80 ha obilí a cukrové řepy. Naopak jeho syn Georg, kterému je něco přes třicet, vystudoval vyšší vinařskou školu a dnes se věnuje pouze vinařství, hlavně práci ve sklepě. Rodině patří asi 30 ha vinic, což je na rodinný podnik nadprůměrná výměra. Je to dáno tím, že sami lahvují víno jen asi z 10 ha - jde o jejich nejlepší parcely s nižšími výnosy a s vyšším podílem lidské práce. Na zbylých asi 20 ha, které obhospodařují hlavně strojově, pěstují hrozny k výrobě běžných jakostních vín, která pak prodávají velkým vinařským podnikům (za ceny zhruba 1-1,5 € za litr), někdy prodávají i přímo hrozny.

Fogtovi jsou sympatičtí a srdeční lidé, u nichž máte po dvouhodinové návštěvě takřka pocit, že je znáte odjakživa. Myslím si však, že toto nebyl jediný důvod, proč nám jejich vína tak chutnala. Georg má pověst velmi talentovaného enologa, navíc pobýval na praxi ve falckém vinařství Bassermann-Jordan, které patří k naprosté německé špičce. Během degustace jsme ochutnali 6 vín, začalo se dvěma suchými jakostkami. Silvaner 2011 mě nadchl natolik, že jsem se ani nezdržoval s poznámkami a zapsal si jen „super, koupit!". Jakostní Scheurebe 2011 bylo nejlepším zástupcem této odrůdy během celé naší cesty: příjemná a výrazná vůně po listech černého rybízu, středně plné tělo se svěžími kyselinami, delší dochuť. Následovaly dva suché pozdní sběry (Spätlese): Weisser Burgunder 2011, pro mě „jenom" svěží poctivá Rulanda bílá (k této odrůdě obecně jsem si zatím cestu moc nenašel), a Riesling 2011 z trati Badenheimer Galgenberg, živý a charakterní rýňák, který ještě potřebuje nějakou dobu ležet. Jediný červený vzorek byl Spätburgunder 2008 trocken, školený 15 měsíců ve francouzských barikových sudech, jednoznačně nejlepší červené víno z celého zájezdu (i když, pravda, konkurence nebyla nijak extra početná): parádně ovocité, plné a harmonické, barik se sice ve vůni a v chuti ještě projevuje, ale nejde o nic nepříjemného, za rok či dva to bude ještě větší bomba než dnes. Sladkou tečku obstaralo Huxelrebe Auslese 2011. Tato odrůda je německý kříženec (Chrupka bílá x Courtillier musqué), určený speciálně pro výrobu sladkých přívlastkových vín - přestože dozrává časně, dosahuje vysoké cukernatosti (samozřejmě při rozumném zatížení keřů atd.), hodí se tedy pro vinaře, kteří nechtějí čekat až do listopadu, jestli jim z hroznů Ryzlinku vůbec ještě něco zbude. Toto Auslese bylo vyrobeno ze seschlých hroznů, částečně napadených ušlechtilou plísní, s výnosem 20 hl/ha. Výborný slaďák podle mého vkusu, zbytkového cukru je sice 143 g/l, ale díky svěžím kyselinám víno nepůsobí ulepeně; za pár let vyzraje do krásy. Stěží uvěřitelná je jeho cena - 8,4 € za sedmičku! (na Moravě by srovnatelné víno stálo desetkrát více, bohužel). Ostatně všechna jejich vína stojí v rozmezí 4-10,5 €, což dělá naprosto vynikající poměr mezi cenou a kvalitou.

Úplný závěr vinařského programu na našem zájezdu obstaralo Weingut Espenhof (web) v obci Flonheim-Uffhofen. Hlavou tohoto vinařství je Wilfried Espenschied, příjemný šedesátník, který byl také naším průvodcem. Patří mu 28 ha vinic, na nichž pěstuje všechny nejvýznamnější odrůdy, které se v oblasti Rheinhessen vyskytují, je jich celkem 9 bílých a 7 modrých. Nejdříve nám ukázal sklep, pak jsme se přesunuli do jejich restaurace, kde proběhla ochutnávka s celkem deseti vzorky (v obci provozují ještě menší hotel).

Svá vína člení do tří kvalitativních řad; my jsme ochutnávali hlavně vína ze střední řady („Ortsweine"), která prodávají za 7-8 €. Musím říct, že vzhledem k této ceně jde o slušná vína, technologicky dobře zvládnutá, ale tak trochu nevýrazná, bez větší osobitosti. Zkrátka nějaké větší nadšení se - alespoň u mě - nedostavilo. Těšil jsem se na Riesling 2009 trocken z trati Uffhofer LaRoche, o němž jsem měl dobré reference, ale degustovaný vzorek mě nepřesvědčil (ve vůni lehce oxidativní tóny, v chuti prázdnější prostředek). Scheurebe 2011 trocken mělo relativně výraznější kyseliny a postrádalo odrůdové vlastnosti. Za jejich nejlepší bílé považuji raritu - suché víno vyrobené z hroznů odrůdy Merlot (taktéž ročník 2011), tedy jakési „blanc de noirs", šťavnaté a ovocité, s plnější chutí, pěkně vyrovnané a dobře pitelné. Jen název „Merlot blanc" je poněkud zavádějící, neboť přesně tak se jmenuje svébytná bílá odrůda, která je křížencem (modrého) Merlotu s Folle blanche a která se ještě v 1. polovině 20. století celkem hodně pěstovala v Bordeaux (viz článek na německé Wikipedii). Sladké bílé jsme měli jen jedno, Huxelrebe Auslese 2009 - ani toto se mi do vkusu zcela netrefilo, neboť v chuti se zbytkový cukr (80 g/l) projevoval jen relativně málo, byl vyvážen spoustou kyselin (ale věřím, že spousta lidí by na něm právě toto ocenila). Na konec přišla tři červená vína, z mého pohledu navzájem dost podobná. Blauer Portugieser S 2009 trocken měl ve vůni takovou „syrovou ovocitost", chuť byla nanejvýš středně plná. Cabernet Dorio S 2008 trocken měl lehce „kabernetovou" vůni (odrůda je německý kříženec Dornfelderu a Cabernetu Sauvignon), chuť byla nepříliš harmonická díky poněkud „hořkým" tříslovinám (vinař pak přiznal, že byly uměle přidány). Merlot SL 2009 trocken už patří do vyšší řady, ale osobně jsem žádný kvalitativní posun nezaznamenal, v chuti opět takové „syrové" či „tvrdé" kyseliny, jaké bývají v červených vínech s neodbouranou kyselinou jablečnou (i když pan Espenschied tvrdil, že zde jablečno-mléčné kvašení proběhlo); cena 16 € mi přišla už hodně „ambiciózní".

Jak vidno, program cesty byl dost nabitý a myslím, že účastníci byli velmi spokojení. Pokud se do Německa sami vypravíte, návštěvu většiny z popsaných vinařství mohu jenom doporučit (z textu snad vyplývá, která se mi líbila ještě o něco více než ostatní). Pokud budete cestovat v několika lidech, asi by nebyl problém navštívit i menší vinaře z absolutní německé špičky (po předchozí e-mailové nebo telefonické domluvě, a to v dostatečném předstihu), nás však mnozí odmítli s tím, že pro tak velkou skupinu nemají dostatečně prostornou degustační místnost. Dále počítejte s tím, že při větším počtu lidí se za degustace platí, a to bez ohledu na to, že většina účastníků si potom koupí pár lahví domů. Cena za menší degustaci dělá běžně 10-15 € na osobu, nám se ji většinou podařilo smlouváním o něco snížit s tím, že jsme přece „kolegové-vinaři" a navíc doneseme pár lahví moravského vína „na porovnání".