O Víně

Prakticky všichni, kteří se hlouběji zabývají Burgundskem, uznávají, že madam Lalou Bize-Leroy a její vína patří k absolutní špičce. Její předkové patřili k nejvyhlášenějším negociantům už od konce devatenáctého století. Dlouhou dobu bylo její jméno spojováno hlavně s další špičkovou doménou - Domaine de la Romanée Conti, jejíž polovinu rodina vlastní od roku 1942 a Lalou se na jejím řízení podílela až do roku 1993, kdy byla kvůli střetu zájmů odvolána. Údajný střet zájmů byl spatřován právě v tom, že v roce 1988 zakoupila a zdědila domény se špičkovými polohami a v krátké době tím začla nekompromisně Domaine de la Romanée Conti konkurovat. V současné době tedy řídí:

Maison Leroy - Gardien de Grand Millésimes (tzv. Leroy SA), což je firma negociantská, čili její vína nejsou z vlastních vinic, ale vinic od pěstitelů, s nimiž má dlouhodobé dohody, které jí na druhou stranu nebrání, že když hrozny nejsou takových vlastností, které požaduje, tak je ten rok prostě neodebere. Vínům ve sklepě poskytuje naprosto stejnou péči jako vínům ze svých vlastních domén. Uvádí je proti všem zvyklostem na trh až v momentě, kdy si myslí, že jsou nejzajímavější. V současné době prodává třeba hodně vín z ročníku 1985. Co se neprodá, je zařazeno do bílé knihy starých ročníků (nejstarší ročník v té knize je 1919) - Maison Leroy je prakticky jediným negociantem, který nabízí k prodeji takto stará burgundská vína. Robert Parker třeba razí názor, že burgundská vína nejsou určena k tak dlouhodobé archivaci jako třeba cabernety z Bordeaux. Mimo jiné hlavně kvůli přirozeně nižšímu obsahu taninů ve vínech z Pinotu Noir. Ale zároveň připouští, že Leroy tvoří výjimku kvůli tvrdošíjnému dodržování víceméně tradičních postupů ve vinici i sklepě.

Domaine Leroy - doména mikrokousků špičkových vinic (většinou pod hektar) pro červená vína. Vinice byly postupně po mnoha dílčích nezdarech převedeny na biodynamický způsob pěstování s úplným vyloučením jakýchkoliv chemických přípravků.

Domaine d´Auvenay - ještě menší výměry pro vína bílá. Převod na biodynamiku nebyl tak komplikovaný, neboť v tomto směru je Chardonnay mnohem přizpůsobivější odrůda.

Vína z obou domén jsou opravdu velice drahá. Když to řeknu jinak, tak je na světě jen velmi málo vín dražších. Tento fakt ruku v ruce s tím, že díky extrémně malým výnosům, maximalistickým nárokům a miniaturním výměrám jsou ta vína i prakticky nesehnatelná, jsou jediné, co je jim také kdy vyčítáno. Madam Leroy na to říká, že těm vínům opravdu dává všechno, jako by to byly její děti (znám i na Moravě vinaře, kteří svým nejpovedenějším vínům raději dají tak nesmyslně velkou cenu, aby je nikdo moc nekupoval a ve sklepě se s nimi mohli těšit co nejdéle) a že vzhledem k tomu, že má čtyřikrát nižší výnos než je průměr, ale cena čtyřikrát vyšší není, tak jí to zase nepřipadá tak zlé.

Asi jsem se narodil pod nějakou šťastnou hvězdou, když jsem byl vyvolen mezi dvacet lidí, kteří se směli zúčastnit 15. prosince 2005 (jak Madame významně prohlásila, právě ten den v 17:05 byl jeden ze dvou největších úplňků v roce) presentace vín ze všech třech usedlostí v restauraci Kampa Park v Praze u Karlova mostu. (Samotnou restauraci raději nehodnotím. Dobrovolně už mne v ní nikdo neuvidí.) Opět za to mohu vděčit jen firmě Ad Vivum, strůjci nejednoho mého mimořádného zážitku s vínem. Její portfolio, přístup a filosofie u nás nemá obdoby a myslím, že právě toto a navíc přímluva samotného Nicolase Jolyho stály za tím, že jinak ne úplně přístupná první dáma Burgundska proti pesimistickým předpokladům nakonec do Prahy přijela. Totiž přesněji řečeno přiletěla malým letadélkem pilotovaným tuším její dcerou na otočku! Navíc ještě s jejími třemi psy - nalezenci, které našli pobíhat po vinicích. Oproti pověsti až nepříjemně důrazné dámy přišla usmívající se babička v kostýmku, které v žádném případě nelze upřít ženský šarm. Nestoupla si doprostřed a neřečnila dlouze a hrdě o předcích, o úspěších, o výjimečnosti vinic, i když by mohla klidně hodinku, kdyby na to přišlo. Sedla si do koutku ke stolu a mírným hlasem vedla degustaci vsedě. O historii a chvále ani slovo. Hned přešla k vínům, protože to ona cítí, že je na degustacích to hlavní. Citovala Salvátora Dalího, který řekl, že vína se nedegustují, ale objevují se v nich stále nová kouzla. A že jí osobně je moc sympatické, když v Japonsku výraz pro degustaci v jiném významu znamená také naslouchání. Nebude tedy hovořit o vínech tak, že by přirovnávala některé komponenty jeho aromat a chutí třeba k ovoci nebo něco podobného, ale to, na čem jí u vína nejvíce záleží, je jeho duše, tajemství, řeč, kterou hovoří víno k člověku, energie, kterou mu předává. Když mluví o svých vínech, Madame Leroy se úplně rozzáří, je jasně cítit, jak hluboký vztah k nim má, na hony vzdálený nějakým marketingovým kalkulům. Na několik pozdějších dotazů ohledně délky ležení v sudech, cukernatosti, obsahu alkoholu reagovala, že to pro ni nejsou důležité věci. Že i nějak nevidí ráda, když je přehršel těhle údajů napsán na etiketě. Podle ní to svědčí o stylu, kterému ona říká winemaking a že ona víno nevyrábí, ale dělá. A to je o tom být opravdu 365 dní v roce na vinici a ne ve sklepě, i když přiznala, že vína každý den chutná. Prostě ve sklepě všemu, co není vysloveně nutné, se vyhýbá. Síru třeba aplikuje naprosto minimálně (což mi přijde neuvěřitelné s ohledem na překvapivě velký potenciál dlouhověkosti těch vín). Pár postřehů, které ukojily i mé sklony po tom, vidět víno příliš technologicky, jsem okoukal z promítaných obrázků: nízké staré burgundské vedení, jeden polotažeň s tak maximálně třemi čtyřmi očky, meziřadí oborávané koňským potahem (Kůň se prý postará i o šetrné osečkování, které jinak Madame Leroy přijde moc pro révu stresující, tak ho nepraktikuje.) Keře vypadají buď hustě sázené nebo přehuštěné díky minimu zelených prací. Mít to já takhle husté, bál bych se nepostříkat, to by byla hniloba ukázková. Ale ona spoléhá na různé bylinné výluhy a roztoky dávkované ve správnou konstelaci na vinici prakticky po celý rok. Právě teď prý provádějí řez (to bych se taky bál, takhle brzo) a každou řeznou ránu na révě zamažou hojivou hmotou z hlíny, syrovátky a ještě něčeho, co pan Čejka z Ad Vivum nedokázal přeložit. Celkově je patrná až dojemně mateřská péče o keře, Madame když pije ta vína, vždy vinici za ně v duchu děkuje. U jednoho červeného byl silně zvířený depot (vína se samozřejmě nikdy nečiří ani nefiltrují), na což reagovali přítomní další otázkou. Madame odpověděla, že depot považuje za přirozenou součást vína, kterou naopak dokonce vyhledává a s gustem pojídá, i když normálně není transportem a nešetrným naléváním tak zvířen. (Nutno ovšem dodat, že není depot jako depot - ten v pinotu noir je opravdu jedlý, jiné moc příjemné nejsou.) Dekantaci nepraktikuje, připadá jí k vínu příliš utlačující, raději dá vínu čas, aby se otevřelo i bez dekantace do karafy. Klidně i den dva. Některá vína komentovala třeba: no, tak tohle bude nejlepší zítra ráno.

Odrůda je jen klíčem k terroiru, i když uznává, že ten klíč může být více nebo méně ideální. Terroir ale méně závisí na tom, co je vidět na povrchu vinice. To, co ovlivňuje charakter vína je třeba deset patnáct metrů pod zemí a můžeme se o tom většinou spíš jen dohadovat (Nutno zase podotknout, že při dnešní běžné urovni hnojení a stáří našich vinic jsem osobně trochu skeptický, že by kořeny dosahovaly v běžné vinici až tak hluboko). I když musí respektovat charakter terroiru v některých grand cru vinicích, který dává vína koncentrovaná a opulentní, raději má osobně třeba vinice nižších apelačních stupňů, která dávají vína lehčí a elegantnější - to je její ideál.

Ochutnávala se tato vína:
Bourgogne blanc 1997, Maison Leroy: zlatavá barva, podmanivá vůně másla a květin. Chuť pohodová, ne opulentní ani tenká, ani stopa hořkosti, ale zároveň ne ploché. Zasněné sentimentální víno. Madame Leroy ho pokládá za svoji výkladní skříň která má pozvat k ochutnání velkých vín.

Beaune blanc 2003, Maison Leroy: trochu odlišné aroma, až čerstvá hruška. Ta ale později odvane a ztepláním víno trochu ztratí charakter jak v chuti tak ve vůni. Výraznější štiplavá dochuť. V prázdné sklence dubové aroma. Toto víno mne jako jediné neoslovilo, dřevěných tónů mi tu přišel přeci jen přebytek, i když věřím Madame Leroy, že víno je na záčátku a bude se dál vyvíjet.

Meursault Premier Cru „Les Perrières" 2001, Maison Leroy: Podle ní nejzajímavější terroir z Mersaultu, protože nedává tak těžká vína. Ona sama odtud dělá vína už čtyřicet let. Silná smyslná vůně pánského pižma, chuť máslově jemná, minerálnější. Náznak nového sudu někde v pozadí, následně pak v dochuti. Víno vyžadující pozornost, ale zároveň elegantně ležérní.

Meursault 1986, Maison Leroy: vysloveně jantarová barva, úžasné komplikované aroma griliáše, karamelu, tabáku, později přezrálých hroznů. Intenzivní chuť, zpočátku příjemně nakysle věkovitá, pak lahodná. K tomuto vínu jsem se pak vrátil: aroma zesláblo a chuť se stala hladší. Nádherný kousek, něco jako starožitný šperk.

Puligny-Montrachet Premier Cru „Les Folatières"2002 Domaine d´Auvenay: Keře ve vinici staré 45 let, víno z této polohy a tohoto v Burgundsku požehnaného ročníku zde mělo světovou premiéru. Silné aroma střelného prachu či škrtátka od sirek (ale ne nějaká sirková vada ve víně) a čerstvě mletého bílého pepře, později i tak trochu vesnického hnoje. V chuti doutníkový tabák, úžasná komplexnost, zprvu impozantně silná, později zjemňující, ale neztrácející ani kousek své bohatosti. V prázdné sklence aroma více do dubových tónů. Ukořistil jsem jednu ze dvou prázdných lahví a střelně prachové aroma v ní vydrželo v pokojové teplotě až do večera druhého dne. Nedokáži do degustačních poznámek přenést čím, ale toto je nejúchvatnější suché bílé víno, jaké jsem měl zatím možnost ochutnat.

Bourgogne rougue 1998, Maison Leroy: druhá nejdůležitější „vizitka" Maison Leroy. Madame podotkla, že nejlepší bude až druhý den ráno. Lehce nahnědlá barva staršího pinotu, delikátní vůně višní v čokoládě, griotky, kandovaných třešní. Chuť o něco méně noblesní a silná, ale i tak charakterem slušný uleželý pinot (hodně mi připoměl košer výběr z hroznů 2000 z Chrámců).

Bourgogne „En hommage a l´an 2000", Maison Leroy: Toto je cuvée toho nejlepšího z ročníků 95, 96 a 99, které sestavila na počest přelomu tisíciletí. Její první kupáž a zároveň i poslední, neboť, jak se vyjádřila, dalšího konce tisíciletí se pravděpodobně nedožije. Barva podobná jako předchozí víno, aroma také, jen ještě více delikátnější a složitější, později více podobné přezrálým hroznům. V chuti opět připomínka košer Chrámeckého výběru, dochuť ovšem dlouhá a impozantní.

Aloxe-Corton 1999, Maison Leroy: Dle ní klasické víno ze slunečného ročníku přesně vystihující apelaci. Vůně slabší, jahodová dřeň, mícháním sklenky griotka. V chuti trochu strohé, znatelnější tříslovina, méně harmonie. Takové selské víno v dobrém slova smyslu.

Nuits-Saint-Georges Premier Cru 1985, Maison Leroy: Ona osobně si na této apelaci považuje právě její jemnosti. Se současným majitelem vinice si ale nějak neporozuměla, takže mu nechce dělat reklamu tím, že na nálepku prozradí jméno té Premier cru polohy. Velmi zvířený depot, ve vůni stařinka, vůně přezrálých hroznů, přesto jemně delikátní, žádná nepříjmná zvrhlost nebo škrabavost. Chuť opravdu „tak akorát", nic, co by oslňovalo, ani nudilo. Naopak přinutí k zamyšlení, meditativní i bez bohatosti.

Gevrey-Chambertin Premier Cru „Les Corbeaux" 1985 Maison Leroy: Živočišnější tóny v aromatu, ale převládá stařinka, tak trochu minerální. Mnohem rafinovanější chuť se slibným příslibem budoucí mohutnosti. Ještě dost třísloviny. Ve vůni se později vyvine něco opravdu monumentálního. Víno s aristokratickou lví velikostí, která navzdory stáří ještě neukázala všechno, co v ní je.

Nuits-Saint-Georges Premier Cru „Aux Boudots" 2000, Domaine Leroy: koncentrované víno z výnosů pod 15 hl/ha. O něco živější barva, vůně překvapivě opět střelněprachová. V chuti ještě hodně tříslovin a dubového sudu. I když později chuť zjemňuje, je to zřejmě víno s velmi dlouhým potenciálem, u něhož nedokážu odhadnout, jak bude vypadat za deset dvace let. Velmi dlouhá dochuť.

Corton Les Renardes Grand Cru 2000, Domaine Leroy: delikátní vůně s živočišnými tóny. Téměř dokonalá nevtíravá chuť, plná, ale ne opulentní. Celkově ne mohutné, ale dlouhé víno s jakousi zvláštní pozitivní energií. I u tohoto vína jsem ukořistil láhev. Ta voněla delikátními třešněmi, malinami a vůbec lesním ovocem ještě dva a půl dne.

Řadím toto setkání svou osudovou důležitostí hned vedle setkání s Nicolasem Jolym minulý rok, o kterém jsem psal zde. Na druhou stranu nechci nikoho o ničem přesvědčovat. Přístupů k vinici i vínu je určitě nekonečně mnoho, tento mi osobně přišel zatím nejbližší a nejvíce inspirativní. Možná proto, že mému poněkud romantickému založení nezkouší tvrdit, že víno je produkt marketingového porozumění mezi producentem a spotřebitelem.